Náš facebook

Více

 

Azorský deníček 7.díl – Výstup na Pico Pico a Pikýňo

Výstup na Pico

Opět se ocitáme na Piku. Před pár dny jsme jej projely a teď nás čeká už jen jeden úkol – výstup na nejvyšší vrchol Azor a taky Portugalska, 2351m vysokou sopku Pico (jo, jmenuje se stejně jako celý ostrov). Navíc všechny vrcholky se v portugalštině nazývají Pico, takže Pico je vlastně Pico Pico na ostrově Pico. No, a tam tedy hodláme vylézt.

Den čtrnáctý – čtvrtek 5.7.

Čtvrteční ráno a „nějaké mraky“

Ostrovy tvoří pomyslný řetězec Faial, Pico, São Jorge. Protože máme letenky tam i zpět z Faialu, nacházíme se teď na cestě zpět v opačném sledu – São Jorge, Pico a Faial. Už když jsme byly na Piku poprvé, toužily jsme vylézt na 2351 m vysokou dominantu ostrova – vulkán stejnojmenného názvu. Čekaly jsme jen na dokonalé počasí – oblohu bez mráčku. Bláhové očekávání v místě, o kterém se říká, že se tu „tvoří počasí“. Připadalo nám, že Azory jsou továrnou na mraky, které se tu vždy ráno zrodí a poté pomalu putují do širého světa. Skoro každé ráno jsme se proto budily do zamračeného dne, aniž bychom měly jistotu, že se to během dne vybere. Jedinou jakžtak jistotou bylo, že mezi osmou a devátou večerní bylo nejjasněji, což nám ale už k ničemu nebylo. A tak jsme den po dni znova a znova odkládaly výšlap na vrchol. Teď máme před sebou poslední den a už nemáme možnost volby (naštěstí).

Sopka Pico

Sopka Pico

Foto: Před setměním většina mraků vždy ustoupila a sopka Pico se ukázala v celé své ženské kráse.

Ano, i tohle ráno jdeme nejprve do turistických informací zeptat se na počasí, přestože víme předem, jakou odpověď dostaneme. Paní informátorka je zjevně nadšená, že jsme opět na Piku! Ani tentokrát nám však přes veškerou projevenou snahu neporadí. Otočí na nás velký počítačový monitor s grafy a šifrovanými obrázky jakéhosi portálu o počasí. Jako již mnohokrát předtím, ani tentokrát nejsme schopny šifry rozluštit, a tak nám sděluje, že nějaké mraky asi budou.

Termín „nějaké mraky“ může znamenat leccos, a dnes třeba i kompletně zataženou oblohu. Přemýšlet, jestli se to přes den vylepší nemá cenu. Vyrážíme za každou cenu!

Potupný dopravní prostředek

Potřebujeme se co nejrychleji dostat k základnímu táboru, odkud se vyráží na výšlap. Jedná se o stejnou silnici, která nás zradila při cestě k Furna de Frei Matias (celé dopoledne nic nejelo), a proto upouštíme od riskování a volíme potupnou variantu, za kterou by se každý pořádný cestovatel a stopař měl styděl – taxík.

Na druhou stranu ale i v tom shledáváme nějaké to pozitivum – alespoň pro jednou přispíváme místní ekonomice více než pouhých pár Euro. Dvacka, kterou za jízdu pro dvě utratíme, je jeden z největších obnosů, který jsme tady na Azorech najednou vysolily. V podobné výši byly už jen asi dvě večeře v místních restauracích a taška suvenýrů, kterou jsem si odvezla ze São Jorge.

Mlha přede mnou, mlha za mnou…

Jedeme tedy do pustiny pod horou Pico. Výstup začíná až v příjemných 1200 metrech nad mořem a je možné ho díky tomu zvládnout za jeden den tam i nazpátek. Vyjíždíme z Madaleny a ocitáme se na rovnorovné silnici, po které jsme šly asi před týdnem (viz. třetí díl cestopisu). Za pár minut odbočujeme na asfaltku vedoucí k základnímu táboru na Pico a já tuším že je zle. Počasí je čím dál tím horší a mlha se zhušťuje. Vlastně to není mlha, ale mraky. Přemýšlíme, jestli to rovnou neobrátíme nazpátek.

Mlha Pico

Mlha – mrak

Výstup na Pico není úplně snadný. Nahoru nevede žádná pohodlná stezka, ale jen příkrá, ostrými kameny posetá kolmice značená patníky. Dokonce se tam před pár lety ztratila nějaká turistka, kterou místní záchranáři nedokázali včas najít, a tak má hora na kontě lidskou oběť. Po téhle nešťastné události se v hojné míře začaly objevovat nabídky průvodcovských služeb. Výstup s průvodcem ovšem není v našem mentálním vzorci zařazen jako pozitivní položka, (v překladu to znamená, že ho zkrátka považujeme za zbabělý a zbytečný). Obtíže při výstupu či sestupu s hory přisuzujeme nezkušenosti a pošetilosti svátečních výletníku.

Tolik se tu toho změnilo od doby, kdy jsem na Piku byla a zdolala ho před sedmi lety. Tehdy nebylo po průvodcích ani vidu ani slechu a proto mě zaráží, že se nyní kolem výšlapu nadělá tolik humbuku.

Tip: Pokud by někdo přeci jen uvažoval o průvodci, jeho jednodenní služby stojí 100 Euro a je v tom zahrnuta i doprava. Pro větší skupiny se to celkem vyplatí, protože ušetří za taxík tam i zpět.

Verdikt

Při pohledu na okolní potemnělou krajinu, kde není vidět ani na deset metrů dopředu váháme, jestli se naší mety nakonec přeci jen nebudeme muset vzdát. Nu což, zeptáme se v základním táboře dobrovolných hasičů a záchranářů, co si o tomhle pošetilém počínání myslí.

Před námi ze z mlhy vynořuje velká a honosná stavba, jakou bych v těchto končinách nečekala. Kam se poděla ta malá stavební buňka s jedním dobrovolníkem, která tu byla před sedmi lety? Místo toho nás vítají v budově, kde mají bar, expozici ke geologii sopky, promítací místnost a prostorné toalety. Holt romantika padla za oběť pokroku a iluzi bezpečnosti. (Nebo bezpečnosti a iluzi pokroku?).

Ještě ve dveřích nás zdraví pan správce. Ptáme se, bez velké naděje na pozitivní odpověď, jestli má vůbec cenu lézt v tomto počasí nahoru. K našemu velkému překvapení a nezměrné radosti odpovídá, že to má velkou cenu. Asi 100 metrů nad námi mraky ustupují a svítí slunce a on se ptá, jestli máme opalovací krém. Světě div se, máme!

Mentální příprava je nezbytná

Posadí nás tedy do promítací místnosti a pouští nám film o bezpečnosti výstupu, za který by se nemuseli stydět ani v Himálaji. Film s názornými ukázkami radí, jak si rozetřít opalovací krém a jaké boty si nazout. Oddychla jsem si. Naštěstí jsem si ráno nevzala ty nové lodičky, co mám ve stanu, ale trekové boty. K našemu zděšení si ovšem Alena oproti doporučení z filmu vzala o 300 ml vody méně, takže se vypravila na záchod vodu si dopustit. Když tak učinila, všimla si nápisu, že voda není pitná. No, pozdě. Znehodnocená byla nejen nová voda, ale i ta původní, neb se obě tekutiny smísily v jedné láhvi. „No tak se cestou po… To je toho…“ nenechala se vyvést z míry.

Vše ostatní máme v doporučené míře a kvalitě, dokonce i 1ks čokoládové energetické tyčinky. To nás uklidní a tak můžeme přistoupit k slavnostnímu podpisu, že za sebe jakožto dospělí a příčetní jedinci přebíráme veškerou zodpovědnost a že se poslušně vrátíme do osmi hodin do večera. Na papíru se musím prohlásit za vůdce naší dvoučlenné skupiny, protože jsem na sebe proflákla, že už jsem jednou na Piku byla.

Správce nám na nástěnné mapě ukazuje trasu, která je značená 45 patníky. Bude fajn si odpočítávat, kolik nám jich zbývá do cíle. Říká, že asi u 17 patníku budeme to nejhorší mít z sebou. Zlatý voči!

Výstup na Pico

Výstup na Pico

Foto: Pico focené z města Sao Roque s naznačenou stezkou, která vede po západní straně svahu a je jedinou schůdnou trasou.

Fakta o výstupuVýšlap od základny nahoru měří 3,5 km s celkovým převýšením 1100 výškových metrů, což znamená, že cesta je velmi strmá. Základna, odkud turisti vycházejí je tedy ve výšce zhruba 1200 metrů nad mořem. Cesta nahoru by měla trvat 3 hodiny. Na hlavní kráter vede pomyslná stezka značená 45 sloupky, poté všechny čeká ještě malé překvapení – Piquinho, ale o tom až za chvíli.

Všechny formality jsou splněny a my jsme doslova vypuštěny do reality. Správce nám mává na cestu a přeje hodně štěstí. Dveře vedou na dlouhé schodiště topící se stále ještě v mlze-mraku. Připadám si jak v nějaké televizní reality show. Z teplého a světlého domu jsme vypuštěny ven. Ocitáme se na Stopě Xapatanu a jdeme si vybojovat svůj milion dolarů.

První metry, první rekord

Vyrážíme plny energie na ještě viditelnou a vyšlapanou hliněnou stezku vedoucí mezi nízkým vřesem. Po sto metrech skutečně mraky začínají řídnout a slunce pěkně pálit. Máme z toho radost. Kdo by to byl řekl, že je to vůbec možné. Jednu chvíli je tma jak za polární noci a pár minut nato už pálí slunce a obloha je bez mráčku. V tuhle chvíli ještě máme sílu filosofovat na téma, že nad každým mrakem vždycky, ale absolutně vždycky svítí slunce a skví se modrá obloha.

Dojdeme k zajímavému kráterovému útvaru – furně, který si moc dobře pamatuju z minulého výšlapu. Tehdy byly mraky výše a já naopak viděla okolní ostrovy Faial a São Jorge jako na dlani zatímco hora byla v mracích až o několik set metrů nahoře.

Azory sopka Pico

Azory – na svazích sopky Pico

Foto: Před sedmi lety (foto nahoře) jsme měli hezčí výhled než letos, kdy byla kolem kráteru jen masa mraků (foto dole).

Pico malý kráter

Pico malý kráter

Foto: Tenhle kráter zcela zjevně vzniknul při jedné z erupcí vulkánu před několika sty lety.

Fakta o erupcích: Pico je stratovulkán. Jeho aktivita probíhala v minulosti vždy spíše na jeho svazích, než na samotném vrcholku kráteru. Jsou zaznamenány tři historické erupce: v roce 1562, 1718 a 1720. Proto při jasném počasí můžeme vidět menší „parazitické“ krátery všude kolem. Ztuhlé proudy tekoucí lávy jsou zřetelné po celém ostrově a některé končí až v moři.

Míjíme sloupek číslo dvě a pokračujeme po víceméně vyšlapané stezce, kterou stále více pokrývají lávové kameny a stále méně zeleň a hlína. Štrádujeme si to přímou čarou do kopce již drahnou chvíli. Stezka se každou chvíli ztrácí a zase objevuje a nám dochází, že jsme už u sloupku číslo dvě (!) sešly ze značené trasy. Tak to musí být asi rekord. Po několika desítkách minut strmého výšlapu si říkáme, že je na čase opět najít značenou stezku. Naštěstí tušíme, kterým směrem to je a bereme to po vrstevnici.

Sopka Pico mraky ustupují

Rozplývající se mraky odkrývají svahy Pika

Foto: Pohled od kráteru směrem nahoru je optimističtější. Velmi nejasně v dolní části u vyšlapané cesty je vidět i inkriminovaný sloupek číslo dvě.

Svahy sopky tvoří v podstatě dva druhy šutrů – jednak tuhé lávové proudy, které jsou OK a za druhé volně popadaná drť, zvaná pyroklasty, která není OK. Chce to zkrátka hodně se koukat pod nohy. Vida, značenou cestu už máme na dohled.

Zkoušíme hádat, u kterého čísla se „vynoříme“. Tak osm, nebo deset říkám, a myslím si, že přeháním. DVACET JEDNA!!! Tak to je nečekané. Skoro polovinu cesty jsme ušly střemhlav nahoru mimo stezku.

Pico výstup nahoru

Pico výstup nahoru.

Foto: Zřetelné je podloží svahu – načervenalá lávová drť. Zeleň se v horní části vyskytuje už jen sporadicky.

U sloupku číslo dvacet tři potkáváme čtyři Čechy, kteří jdou dolů. Prohodíme s nimi pár slov a pokračujeme dále. Proti nám slézá z hory spousta skupinek turistů. Někteří jdou s průvodcem a někteří bez něj. Ať už s anebo bez, všichni do jednoho klopýtají a nebo se plazí po čtyřech, někteří se opírají o bambusové hole. Sestup působí všem do jednoho značné problémy. Do jejich situace se teď ovšem nejsem schopná vžít. Spíš jim s očima zalitýma potem závidím.

Slunce pálí, vytahuju opalovací krém Astrid a na pokožku mokrou potem patlám další vrstvu ú vé. Už abych to měla za sebou. Nevím, kde vzal místní správce informaci, že u sloupku číslo 17 je cesta pohodlnější, protože úsek po dvacítce je evidentně nejhorší.

Vrchol na dohled

Sypká drť kamenů střídá vysoké balvany, na které se škrábeme po čtyřech, dosažení každého dalšího sloupku je malou výhrou. Blíží se čtyřicítka, když tady se cesta stáčí doprava a vede téměř po vrstevnici. Tušíme, že obzor nahoře už bude asi velký kráter sopky. Když náhle vstaneme na jeho okraji, skoro nás překvapí, že už jsme vlastně nahoře a rázem zapomínáme na vyčerpání z výšlapu. Čas 2 hodiny a 52 minut. Rekord to není, spíše průměrný a obecně udávaný čas.

Vytahuju z batohu energetickou tyčinku, na kterou nemám absolutně chuť. Převaluju jedno sousto v puse a nakonec jí dávám zpátky do batohu. Ostatně ještě nejsme na vrcholu! Z velkého kráteru, který má v průměru 500 metrů, se tyčí ještě malá sopčička Piquinho. Piquinho zamená v portugalštině Pikýčko – tedy zdrobnělinu jména Pico. Teprve 70 metrů vysoké Pikýčko je tím pravým vrcholem sopky Pico, ze kterého příležitostně unikají horké páry.

Azory sopka Pico

Azory sopka Pico

Foto: Sopka před sedmi lety, v roce 2005.

Nahoře je ještě pár turistů, kteří dorazili před námi. Všichni už se berou pomalu dolů a mě jímá nepříjemný pocit, že tu nahoře budeme poslední a měly bychom si pohnout. Vrcholek pustne a je přirozeně bez signálu. Sopka je ale impozantní, proto zaženu nepříjemné myšlenky a fotím si scenérii. Přemýšlím, že před sedmi lety to tu na mě udělalo daleko větší dojem. Nějak se nemůžu přinutit ke stejnému ohromení. Nevím, jestli je to kvůli absenci překvapení, nebo kvůli tomu, že se z hory stala turistická atrakce, která z ojedinělého dobrodružství dělá banalitu. Napadá mne ještě třetí možnost. Je to prostě věkem. Rychle všechny hypotézy zaplaším a soustředím se radši na půdu pod nohama.

Pico a Piquinho

Pico a Piquinho

Foto: Piquinho v roce 2012, stojí tu pořád.

Opojení na vrcholu

Jestli je výstup na Pico strmý a náročný, tak o Piquinhu to platí dvojnásob. Tam už nevede ani pofidérní „stezka“ ani žádné sloupky. Každý dělá, co může, aby se po všech čtyřech vyškrábal nahoru. Po slabé půlhodině se to daří i nám a ocitáme se 2351 metrů nad mořem, které nevidíme. Marně pátrám v nitru po tom vítězoslavném a opojném pocitu, který musel cítit Amundsen, Messner nebo Pavel Bém, když zdolali nějaký ten „vrcholek“. Jsem přesvědčená o tom, že nezáleží na zdolané výšce, ale spíše zdolané metě jako takové. Každému co jeho jest. Moje meta bylo dvoutisícové Pico. Meta dostačující a potenciálně naplňující, tak kde je ten slastný pocit? Místo něj se koukám pod nohy a každou chvíli zavadím okem o důkaz frekventovanosti tohoto místa turisty. Ne, že by tu byla hotová skládka, ale sem tam se povalují cáry jakéhosi oblečení, sem tam zase víčko od nápoje nebo nějaká ta konzervička. Spíš než zahozené věci je mám za věci poztrácené, ale o nic lepší pocit z toho nemám. Nejvíce mě ale ruší závany jakéhosi smradu, který mi říká, že se tu někdo samým štěstím asi posral.

Přesto, že dole na základně bylo pouhých 16°C, tady nahoře to praží (a smrad se šíří o to lépe). Teplotu odhaduju na 26°. Překvapuje nás absence větru, takže vzduch je vůkol protkaný výše zmíněným smradem a hejnem polétavého hmyzu všeho druhu, že mám nutkání odsud rychle utéct a už se sem nikdy nevracet. Mávám kolem sebe rukama, hmyz zalézá do nosu, uší, za brýle a pózuje na objektivu foťáku, kde ho zachytávám na videu ve formě šedých skvrn.

Rychle cvaknout pár snímků, natočit video s panoramaty (na kterých není nic vidět) a už abych byla odsud. Nepamatuju si, že by tu minule bylo tolik much. Ostatně před sedmi lety tu pěkně fičelo.

Pico hlavní kráter

Pico hlavní kráter

Nahoře a v hlavním kráteru trávíme asi hodinku času a poté už spěcháme, abychom stihly návrat do osmi do večera. Chceme tím zabránit vyhlášení pátrání po dvou českých turistkách. Z Piquinha se vezeme skoro po zadku a už tady tušíme, proč turisti proti nám jdoucí dolů vypadali tak nemotorně.

Sestup

S nožičkama vykvedlanýma výstupem se dolů jde o to hůře. Snažíme se vybírat si tuhé lávové proudy drsného šedého kamene a vyhnout se sutištím s kutálející se drtí. Lávové proudy ale často končí právě v těchto sutištích. Tam už člověk nic nevymyslí. Sebeopatrnější pohyb většinou končí ve skluzu a vrávorání. A k tomu jsou tu ještě vysoké balvany. Moje snaha ušetřit si záběr čtyřnohého svalu stehenního a skočit asi metr dolů rovnýma nohama na velký šutr končí držkopádem – to když se kámen dole ukázal jako vratká houpačka. Naštěstí z toho byl jen povrchový škrábanec.

Cestou dolů se už nezastavujeme, slunce peče a já mám před sebou jen vidinu příjemných 16°Celsia a totálně šedé zatažené oblohy a osvěžující mlhy. Jak je všechno relativní!

Moje předsevzetí neskákat z balvanů a raději poslušně slézat nemá dlouhého trvání. Opět skáču z jednoho metr vysokého balvanu. Tentokrát už mi ale nezbyla síla odlepit nohy od horního kamene a proto jde první trup a ruce, nohy přirozeně až jako poslední. Udělám asi dva obraty o 360° a vstávám… Kupodivu celá. Jen se suvenýrem na druhé noze. Teď už  mám sopku pěkně symetricky vytetovanou na obou nohách. Teď už si ale OPRAVDU budu dávat lepší pozor. Cesta se zdá nekonečná, rozhodně delší než ta nahoru. Už se vůbec nedivím tomu, proč oněch 7 hodin tam a zpět mají rozdělených v poměru 3:4. Překvapuje mě, že si sestup z doby před sedmi lety vlastně vůbec nevybavuju. V psychologii se tomu myslím říká vytěsnění traumatického zážitku.

Pico svahy

Pico svahy

Zatímco nahoru jsme šly průměrným tempem a výšlap uskutečnily za 3 hodiny, dolů jsme pravděpodobně trhly rekord. 2 hodiny 40 minut. Na obětní oltář rekordu jsem položila i všechny ty škrábance. Myslím, že náš sestup zdola pozorovaný by musel být považován za úprk, za neřizenou střelu, za dvě bezvládná, občas se kutálející těla, která se řítila na vratkých nohách střemhlav dolů (ani tentokrát nás cesta značená sloupky příliš netrápila. Její vyšlapané korýtko bylo totiž plné sypké drti.)

Konec reality show a výhra na závěr

A jsme opět na schodech, kterými nás vypustili. Stopa Xapatanu končí bez fanfár a bez milionu dolarů, ale s neméně euforickým pocitem. Špinavé a zpocené podepisuji třesoucí se rukou papír o návratu v relativním pořádku a v jednom (tedy ve dvou) kusech.

Ptám se správce, zdali neví o někom, kdo by se chystal vrátit se zpět do města a mohl by nás svézt (slibujeme, že se předtím umyjeme na toaletách). No to je náhodička! Zrovna támhle jsou turisti, kteří sestoupili před hodinou a teď se chystají autem zpět. No věřili byste tomu? (Pokud jste přečetli všechny předchozé cestopisy, věřím, že ano). Berou nás až ke kempu a my se řítíme do koupelny!

Zasloužená večeře

Za tenhle výstup si zasloužíme něco lepšího než čínské instantní nudlové rohožky a proto jdeme do místního šnek baru na pořádnou večeři. Vybíráme si portugalskou specialitu bacalhau – tresku. Jednu rohožku měníme za druhou. Treska se totiž kupuje jako suchý, rohožce se podobající, útvar zakonzervovaný solí. Dva dny před podáváním se musí sůl vylouhovat, což asi místní kuchař opomněl udělat. Jídlo je skvělé, jen tedy hodně slané. Zprvu přisuzuji dostavující se nezřízenou žízeň úžehu ze sopky, teprve později mi dochází, že to bylo tou solí z tresky.

Přesto si pochutnáváme a vychutnáváme skvělý pocit po celém dni. Výšlap hodnotíme jako podařený. Den zakončujeme sledováním milého vystoupení místního symfonického orchestru žáků lidové školy umění na jevišti na náměstí. Pico se s námi opravdu nemohlo rozloučit lépe!

Čtěte více o zdolávání vrcholů ======>

  • Návštěva rajské zahrady aneb Nespěchejte na vrchol Kilimandžára.

Prosím, sdílejte i tento článek na Facebooku!

Azorský deníček 6.díl – Fajã, fajã a fajã

Azory São Jorge

Ještě stále se nacházíme na ostrově São Jorge a čekají nás další krásné výlety. Tentokrát se podíváme na Fajã São João a taky nejkrásnější a všemi opěvovanou Fajã da Caldeira de Santo Cristo a ještě na Fajã dos Cubres. Nemine nás opět několik kuriózních stopů a spousta nádherných scenérií.

Den jedenáctý – pondělí 2.7.

Pán s tužkou za uchem

Na dnešek hlásí pěkné počasí. Oblačnou oblohou se tentokrát nenechám zmást a proto neváhám a vytahuju letáčky s šesti turistickými trasami, kterými nás zásobila slečna infoturistka první den. Volíme pěší tůru z Fajã São João na Fajã dos Vimes.

São Jorge fajã São João

São Jorge fajã São João

Náš startovní bod se nachází na druhé straně ostrova, a proto první půlka dne padne zase na dostopování na určené místo. Stopovací štaci na téhle silnici už známe nazpaměť. Po několika svezeních se ocitáme na známém rožku v Ribeira Seca. Tenhle bod je kritický, protože provoz tu řídne. „Velká“ města máme za zády a před náma už jsou jen malé vesničky a konec světa.

Máme štěstí, brzy nám staví pán s tužkou za uchem v náklaďáčku. Říkám, že jedeme směrem Topo (ostatně jiný směr tu ani nejde nabrat). K našemu překvapení nám ale pán stužkou za uchem prozradí, že jede právě na Fajã São João, která uhýbá před dosažením Topo napravo dolů z útesů až k moři. Na to, že na téhle fajã bydlí asi pět a půl lidí máme opět z nebe štěstí a ušetříme si pěkných pár pěších kilometrů po silnici.

São Jorge fajã dos Vimes

São Jorge fajã dos Vimes

Všichni se tu znají a nás znají taky

Podle letáku z turistických informacích měří trasa 10 km a my si naivně myslíme, že povede po vrstevnici podél moře. Chyba! Trasa vede nahoru na útes vysoký 400 metrů a pak opět padá dolů na Fajã dos Vimes. Počasí je pěkné, u pobřeží pálí slunce a my funíce do kopce se plížíme podél okraje cesty ve snaze zachytit alespoň trochu stínu. Nicméně Pico da Esperanca je špičkou v mracích a my si libujeme, jaké jsme včera měly štěstí! Cestou míjíme asi 4 vodopády padající z vysokých skal, které tvoří pobřezí ostrova.

Těsně před cílem u Fajã dos Vimes kolem nás projíždí auto a prý jestli nechceme svézt, že odsud později už sotva něco pojede nahoru. Snad vás tím nenudím, je to pořád dokola, máme zkrátka opět štěstí. Pán nám ukazuje „fažu“, cestou staví ještě i na vyhlídce a hlavně nás vyváží do kopce do Ribeira Seca. Jsme rády, protože podobné převýšení už máme dnes jednou v nohách. Cestou nám prozradil, že žil pár let v USA, ale že na Azorách je to lepší. Na São Jorge, kde žije 5000 lidí se každý s každým zná, alespoň od vidění a jsou tu příjemnější podmínky k životu.

Foto: Fajã dos Vimes z vyhlídky, kde nám zastavil pán, co si „nás stopnul“.

Poslední stop dne byla naše „stará známá“ – Číňanka, která nás vezla den předtím z Velas. Poznala nás. Myslím, že v téhle době jsme byly na ostrově jediné dvě stopující turistky a že si o nás povídali i rackové na útesu (to je lokální varianta pořekadla vrabci na střeše). Nabídla nám červené čínské žužu, které chutnalo poněkud chemicky. Naštěstí nám brzy spadlo pod sedačku.

Den dvanáctý – úterý 3.7.

Severem na korbě

Na poslední den máme schovanou třešničku na dortu. Pěší tůru na Fajã da Caldeira do Santo Cristo a Fajã dos Cubres. První jmenovanou „fažu“ považují místní i turisti za nejkrásnější místo na ostrově. Trasa leží opět na druhém konci ostrova, směrem na naše notoricky známé Topo.

A tak tedy scénář je již tradiční – dole ve Velas si stoupáme na stopa a staví nám pán, který jede jen malý kousek do Beiry. Malá víska Beira má pro nás tu výhodu, že neleží na naší obvyklé jižní trase, ale na té severní. Tuhle změnu uvítáme s radostí, protože jižní trasa se nám už trochu okoukala, znaly jsme jí skoro nazpaměť. V Beiře se mimochodem nachází další z celkem tří továren na sýr. V téhle chvíli se tu ale nehodláme zdržovat.

Stopujeme kousek po kousku, od vesnice k vesnici. Pokud dlouho nikdo nejede, zkoušíme náš oblíbený trik – popojít do zatáčky v kopci. V jedné takové nám staví i náklaďáček se třemi statnými chlápky nacpanými jako sardinky v kajutě. Ptají se nás, jestli nám nevadí svézt se na korbě. Žertujete? To je splněné přání! Konečně se někdo odvážil a vzal nás na korbu! Cestou jsme se stavili na pastvině a přibrali ještě dalšího zemědělce.

São Jorge stop

São Jorge stop

Stopovací píseň

Tři korbiči nás vyloží ještě drahný kus cesty před našim cílem a odbočují na pastvinu. Opět se ocitáme na známém rožku v Ribeira Seca a opět chceme jet směr Topo – konec světa. Tentokrát ale nemáme tolik štěstí jako předešlý den. Pán s tužkou za uchem nejede a v čínských obchodech mají asi taky zboží dost. Trháme rekord v čekání. Po 30 minutách skládáme mantru přivolávačku.

Veselá píseň proti trudomyslnosti společně s osvědčeným trikem popojít do zatáčky do kopce zafungovala! Staví nám mladá slečna a veze nás posledních několik kilometrů.

Stezka

Vysedáme a vyrážíme. Hned po prvních pár set metrech se cesta stáčí do nádherného úbočí porostlého vřesy, hortenziemi a posetého krávami. Opět máme hezké počasí a i tady míjíme jeden nádherný vodopád s průzračným jezírkem.

Podívejte se na živý vodopád ======>

São Jorge vodopád

São Jorge vodopád

Po několika kilometrech sestupu dolů z úbočí se nám konečně otevírá výhled na Fajã da Caldeira de Santo Cristo. V téhle přírodní rezervaci žijí v jezeře s brakickou vodou amêijoas, škeble. Sbírají je tu vždycky jen v určitou roční dobu, aby je nevysbírali. V jezeře se kvůli narušení ekosystému nesmí koupat. Celá fajã je skutečně malebná, jako z pohádky.

São Jorge Fajã da Caldeira de Santo Cristo

São Jorge Fajã da Caldeira de Santo Cristo

Ještě ale nejsme u cíle cesty a den už je ve své druhé polovině, musíme tedy jít dál. Stezka tentokrát naštěstí nestoupá nahoru na útes a pak zase dolů, ale lehce se vlní podél pobřeží. Na Fajã dos Cubres je to ještě pár kilometrů, ale už si ji prohlížíme z vyhlídky.

Fotíme si ten úchvatný výhled, když v tom kolem nás projíždí pán na motorové čtyřkolce. No, jsme na Azorech, nabízí nám, jestli nechceme svézt. Přirozeně! V této chvíli by nám snad už i bylo divné, kdyby tomu bylo naopak. Další splněné přání! Ocitáme se na malou chvíli v kůži místních domorodců, kteří se takhle dopravují po úzkých a prašných cestách do svých Bohem zapomenutých domovů. (Tohle úsloví mi příjde ovšem nemístné, naopak si myslím, že to jsou Bohem hodně vzpomenuté domovy, ale to by bylo na delší filosofickou debatu). Sedáme si tedy na zadní nosič a lapáme oranžový prach zvířený koly motorového živla.

Fajã dos Cubres je stejně malebná, jako Santo Cristo, jen je trochu větší. Je tu velký kostel a malá kavárna. Pan kavárník nám prozrazuje, že tu bydlí celkem 6 lidí. „Domů je tu ale více,“ namítám. „To jsou lufťáci z „města“, odvětí. Pojmy jako město a venkov tady na Azorech ovšem mají úplně jiný rozměr. Podle mě jsou všichni Sãožoržani tak trochu „lufťáci“ vzato v potaz to, na jak čistém vzduchu obklopeni přírodou tu všichni žijí.

São Jorge fajã Cubres

São Jorge Fajã dos Cubres

Zatímco si dáváme zmrzlinu v kavárně, přemýšlíme, jestli někdo odsud vůbec jezdí nahoru, když v tom se přiřítí mladík na čtyřkolce. Sesedá a chystá se do auta. Ještě ani nenastartuje a my už skáčeme před auto a zvedáme stopovací palec. Usměje se, ale varuje nás. Na zadním sedadle je zvyklý sedávat jeho obrovský výmarský ohař Petra. Nicméně si i přesto sedáme na zadní sedadlo a Petra si sedá na nás. Váží asi metrák, ale je miloušká a moc se jí líbíme.

Už nejsme VIP

Oslintané vysedáme na rozcestí a dřív než stačíme natáhnout palec, zdraví nás pán v autě. „Já vás znám, vy bydlíte v kempu ve Velas.“ Ukáže se, že tenhle sympatický padesátník je viceprezidentem místního fotbalového klubu, který kemp provozuje. Když byl prý v kempu ráno uklízet záchody, tak nás tam zahlídl (ne na záchodech, ale v kempu).

São Jorge kemp

Kemp na São Jorge

Foto: Kemp seshora. Heč, máme bazén. Bazén otevírá v devět, když vycházíme na výlet a zavírá v osm, když se z výletu vracíme. Nemůžu najít náš stan, je dobře maskovaný za stromem.

Po příchodu na nás čeká překvapení. Do kempu přibylo několik dalších stanů. Holt začal kulturní festival a konečně taky začalo léto. Ztrácíme status VIP.

Den třináctý – středa 4.7.

Loučení s ostrovem

Náš poslední den na São Jorge. Ostrov se s námi loučí mrholením, nebo spíš mrholící mlhou. Asi truchlí nad naším odjezdem stejně jako my. Nízko nad zemí se vznáší mrak závojnatý, ze kterého visí mlžná clona připomínající lehounký průsvitný parní závoj, který kondenzuje ve styku s prohřátým zemským vzduchem.

Přemýšlíme, jak strávíme poslední den, navíc v takovémhle počasí. Jedeme tedy do Beiry nakoupit nějaké sýry (ceny jsou tu nesrovnatelně nižší než v supermarketech) a poté vystoupáme na Morro Grande, kráter, který se tyčí nad Velas a skýtá krásnou vyhlídku na město a náš kemp. Pobřeží je prosvíceno sluncem, nad vnitrozemím ale stále otálí mlžný závoj.

Odjezd: vidíme závojnatý mrak a delfíny

Balíme. Loď jede v 19:35 zpět na Pico. Cestou si zdálky prohlížíme právě ten mrak, do kterého je ostrov zahalen. Vidíme taky hejno delfínů daleko v moři. Plavba je ve svitu zapadajícího slunce skutečně krásná. Vykouklo na nás i Pico da Esperança, které nás před pár dny potěšilo krásným počasím. Zamávaly jsme mu.

São Jorge mrak

São Jorge a závojnatý mrak

Foto: Podivný mrak, ze kterého prší mlha do večera nezmizel a tak jsme si ho mohly z lodi dobře prohlédnout.

Na Picu stopujeme do nám již známého kempu v Madaleně. Zítra musíme vylézt na dvoutisícovou sopku stůj co stůj. Máme poslední šanci. Škoda, že už mají v turistických informacích zavřeno. Jinak bychom se šly zeptat naší staré známé, jaké bude počasí nebo na nějakou jinou otázku. V kempu zdravíme psíka Ferdu a zjištujeme, že Ferda je spíše Ferdinka. Ferdinka štěká celou noc, stýská se nám po Sãožoržiských raccích.

Čtěte více ======>

Azorský deníček 5.díl – Když na São Jorge vane od Faialu

Pico da Esperança São Jorge

Stejně jako na ostrově Pico jsme každý den pozorovaly počasí a toužily vylézt na sopku Pico, tak i tady na São Jorge toužíme vyjít na Pico da Esperança, nejvyšší vrchol ostrova s výškou 1053 metrů nad mořem. I přesto, že počasí není špatné a přes den bývá na většině území ostrova slunečno, vrcholek Pika vždy zakrývají mlhy a mraky. Neděle je ten den D, kdy má být ideální počasí. Budíme se ale do šedé oblohy…

Den desátý – neděle 1.7.

Vane od Faialu

Podle předpovědi má být právě tento den nejlepší počasí. Ráno vykouknu ze stanu. Obloha zatažená, úplně šedá. Nicméně vyrážíme, ať už to bude kamkoliv. Ptáme se ještě místního správce kempu na počasí. „Vane od Faialu, je hezky,“ tvrdí nekompromisně. „Ale je úplně zataženo,“ zoufale namítám. „To je oukej, dneska je hezky,“ nedá se. Nevím, jestli si z nás dělá srandu, nebo ví něco, co my ne. Zejména mne vytáčí ten přítomný čas ve větě. V živé paměti totiž ještě chovám vzpomínku na vichr a mlhu na Faialu (viz. 1.díl cestopisu).

Stopování v nedělním dopoledni

Nicméně nechceme dopadnout jako na ostrově Pico, kde jsme čekaly a čekaly na jasné počasí a výšlapu na sopku se zatím nedočkaly, takže vyrážíme s odhodlaností. V klidném nedělním dopoledni nikdo nejede a tak se šouráme po prudce stoupající silnici do Urzeliny. V největším kopci za zatáčkou (přirozeně!) nám staví dva Čínani. Považuju je zcela automaticky za turisty, ale chyba lávky. Jsou to místní podnikatelé. Na třech místech malého ostrova mají obchod s oblečením a práce jim jde hezky od ruky, brázdí ostrov sem tam a převážejí různé zboží dokonce i v neděli. Vyhodí nás u Urzeliny a my zahýbáme na ještě méně frekventovanou silnici spojující severní a jižní pobřeží.

Výhled na Manadas

Výhled na Manadas

Foto: Po cestě na Pico da Esperança jsme rozpoznali vesničku Manadas, kterou jsme navštívili předchozí den. Byla to ta s kostelem sv.Barbory a paní Cecilkou.

Pico da Esperança je součástí hornatého hřbetu táhnoucího se středem ostrova, který je špičatý horizontálně i vertikálně. Chceme se dostat co nejblíže k odbočce na Pico, abychom stihly během dne vše obejít a neunavily se na nudné silnici. V neděli to ale se stopy nevypadá moc valně. Pochodujeme už asi 20 minut po nezajímavé asfaltce, když v tom se k nám blíží klasický minináklaďáček, jakých jsme už stoply mnoho. I tenhle zastavuje. Nepřekvapí nás, že pan řidič je zemědělec.

Zemědělské okénko

Vyzvídáme od něj střípky ze života na São Jorge a sympatický pán nám ochotně odpovídá. Chová 145 krav, těch hnědých – na maso. Celkem je tu na celém ostrově přesila krav – asi 8000 na 5000 lidí. Stavíme na vyhlídce. Počasí pořád nic moc, plechová obloha. „Je hezky,“ tvrdí nám, jako by se se správcem kempu domluvili. Nad tím už kroutíme hlavou.

Sedáme zase do auta a vyzvídáme od něj dál. Říká, že by se chtěl živit prodejem bio masa, ale prý nejde v obchodech na ostrově na odbyt. Bodejť by jo. Každý se s každým zná, a tak si koupí raději od souseda. A tak to ostatně dělá i on. Dělí se o maso se sousedy a známými. Říká, že krávy chová na úpatí hor, kam míříme.

Pico da Esperança na São Jorge

Nejvyšší bod Pico da Esperança na São Jorge

Foto: Vidět Pico da Esperança takto odkryté bez mraků není moc časté. Za zády nám vane vítr od Faialu, a tak za hodinku jsou i zbytky téhle šedé oblohy tatam.

Je to k nevíře! Veze nás skoro až pod samotné Pico da Esperança! Cestou míjíme turisty, kteří se k odbočce na Pico vezli pronajatým autem a teď půjdou tam a zase zpátky stejnou cestou. Trochu se stydíme, ale ušetřený čas a kilometry později kvalitně investujeme do zevlování na vrcholcích a obdivování nádherné krajiny.

Není kráva jako kráva

Krávy na São Jorge

Krávy na São Jorge

Cesta na Pico je jen mírně do kopce, je široká a pohodlná a výhledy zatím nejsou nijak zajímavé. Není tu totiž žádná divočina a skoro žádné lesy. Všude jsou naopak pastviny a místní zemědělci sem jezdí autem a vezou kravám vodu. V horkém létě sem prý musí za krávami jezdit denně. Denně je taky jezdí dojit, takže to je další důvod, proč sem musí být tak snadný přístup. Krávy se tu vždy přes léto pasou na společných pastvinách, které patří státu. V zimě je tu příliš nevlídno a tak se stěhují na „letní byt“ kamsi do nížiny.

„Jak si ale ty vaše krávy poznáte, mezi tolika ostatními?“ ptám se zvědavě. „To je snadné, támhleta je třeba moje,“ ukazuje na hnědou krávu ležící a spokojeně přežvykující trávu. Stavíme. „Teď už ale opravdu musíte pěšky,“ usmívá se a loučí se s námi. Děkujeme mu a velmi rády vyrážíme pěšky do kopců.

Je hezky, teď už opravdu

Výhled z Pico da Esperança

Výhled z Pico da Esperança na ostrov Pico se sopkou Pico

Foto: Nahoře na Pico da Esperança máme opravdu štěstí. Odkryl se i protější ostrov Pico se sopkou Pico. Přemýšlíme, že až budeme chtít na sopku lézt, bude nejlepší zatelefonovat sem na São Jorge a zeptat se na počasí nahoře.

Od Faialu se k nám blíží modrá obloha. Vítr opravdu odvává mraky. Je to TEN vítr od Faialu, přesně, jak trvdil pan správce. Asi je to kouzelník. Počítáme, že když nahoře vydržíme tak hodinku, zalije celý ostrov slunce a tak se taky stalo. Naše čekání se vyplatilo. Mraky jsou vysoko a to není tohle léto úplně obvyklé. Nejvyšší bod ve výšce 1053 metrů nad mořem je často zakrytý, jako tomu bylo před sedmi lety, kdy jsem tu byla poprvé.

Ach ta panoramata!

Z každé cesty si odvážím vždycky několik nejpodařenějších fotografických úlovků a ty z Pica da Esperança mezi ně stoprocentně patří. Asi dvě hodiny strávené nahoře považuju za jedny z nejkrásnějších okamžiků celé dovolené. Volný prostor všude kolem nás s výhledem na moře a 4 okolní ostrovy: Pico, Faial, Terceiru a Graciosu. Krásné počasí si v kráterových jezírkách užívají i kuňkající žáby. Sopka Pico je krásně viditelná v modrém oparu. Hustá tráva, která je tak vysoká a měkká, že se člověk do ní propadá. Na té by se spalo jak na podušce. Chce se nám křičet: „Chci tady být krávou! Chci tady být rackem! Chci tady být!“

Pico da Esperança krajina

Pico da Esperança krajina

Foto: Slunce spolu s mraky plasticky osvětluje krajinu.

Igráčkov

Obloha se pomalu opět zatahuje. Alespoň nemusíme tolik litovat, že už je čas jít dolů. Scházíme na druhou stranu ostrova směrem k Norte Grande, cestou před námi prchají desítky králíků. Každou chvíli opodál nějaký vyskočí z trávy. Jsou jich tu snad tisícovky. Po několika kilometrech pochodu a jednom kratičkém stopu dojdeme do Norte Grande. Poblíž téhle vesnice se totiž skrývá ještě jeden skvost – Fajã do Ouvidor.

Ouvidor São Jorge

Ouvidor São Jorge

Foto: Ouvidor a přístav, kam se lidi chodí koupat.

Je to jediná fajã lávového a nikoli sesuvného původu (natekla sem v době sopečného bujení). To by nebylo samo o sobě tak zajímavé, spíše se rozplýváme nad její malebností. Seshora z vyhlídky jí dávám přezdívku Igráčkov, protože celá scenérie vypadá jako z hračkářství. Chybí tam už jen malý vláček a mininádražíčko. No řekněte sami.

Fajã Ouvidor na São Jorge

Fajã Ouvidor na São Jorge

Foto: Ouvidor je vyhledávaný místními ke koupání nebo víkendovému lenošení.

Slunce ještě pálí, přesto že je už docela pozdě večer. Po celém dni jsme utrmácené a tak si sedám na schody kostela: „A teď už rozhodně neudělám ani krok.“ A jak jsem řekla, tak se stalo. Staví nám sympatická paní s rovnátky a doširoka se usmívá. Přestože jede pár kilometrů od Velas, veze nás až k samotné bráně kempu. Ani krok navíc… Zázračné Azory.

Hardcore folklór

Jedním z důvodů, proč jsme spěchaly do Velas byl hudební festival, který se tu pořádá každý rok první týden v červenci – Semana cultural. Právě dnes je jeho zahájení a takový kulturní zážitek si nemůžeme nechat ujít. Místní sice svorně tvrdí, že to nejlepší začíná až od čtvrtka, jenže my jsme turistky. Žádné popové ani rockové kapely nás nezajímají. Zato pořádný hardcore folklór je to pravé! Dvě skupiny lidových tanců ze São Jorge, a jedna hostující z ostrova Santa Maria předvádějí tradiční tance a písně. Lepší zakončení dne jsme si už nemohly ani přát.

Čtěte dále ======>

Azorský deníček 4.díl – São Jorge: idyla graduje

Azory Sao Jorge

V minulém díle Azorského deníčku jsme se přesunuli na ostrov São Jorge a já jsem vám slíbila odhalit, proč se nám právě na tomto ostrově líbilo nejvíce. Inu bylo, nebylo…

Den osmý – pátek 29.6.

Země zaslíbená a auto plné novin

První ráno na São Jorge (čteno Sau Žorži). Jako vždy míříme nejprve otestovat připravenost místních turistických informací ve Velas, hlavním městě ostrova. Tentokráte jsme mile překvapeny mladou ochotnou slečnou, která nás zásobuje letáky a mapkami. Před info kanceláří na náměstí je rozkládáme a rozjímáme, kam se vydáme. Rozhodujeme se to první den nepřehánět a prozkoumat zatím jen bližší západní cíp ostrova, když v tom si to k nám štráduje jakýsi chlapík a ptá se, jestli chceme někam svézt. No a my že ano, že jedeme do parku Sete Fontes. A on že tam mají cestu.

São Jorge Sete Fontes

São Jorge Sete Fontes

Foto: Park Sete Fontes

Nasedáme do devítimístného vanu, ve kterém se všude válí výtisky novin. Záhy zjišťujeme, že auto je nejen plné novin, ale i novinářů! Tři chlapíci vezoucí se s námi jsou žurnalisté pracující pro místní plátek O breves a jedou dělat interview se starostou města Calheta (což je jen tak mimochodem úplně na druhou stranu než Sete Fontes). No nevadí, na São Jorge je i „na druhou stranu“ tak nějak po cestě a rozhodně není kam spěchat. Na ostrově s plochou 240 km² vám beztak nikdo daleko neuteče.

Každopádně jsme byly moc vděčné, že nás páni novináři svezli až k bráně parku a dokonce nám darovali i jeden výtisk jejich plátku. Ten dodnes zaujímá čestné místo mezi mými suvenýry z Azor. Začínám tušit, že São Jorge je ze všech zaslíbených ostrovů ten nejzaslíbenější…

Sedm pramenů a jeden žabinec

Park Sete Fontes (v překladu sedm pramenů) slouží jako piknik park i jako mini ZOO s několika daňky a stovkami žab. Parkem protékají říčky ústící do malých jezírek, ve kterých hlučně kuňkají zelení obojživelníci.

São Jorge žáby

São Jorge žáby

Foto: Žabí ráj

Z parku směřujeme na západ, pěšky mezi pastvinami k majáku Rosais. Maják, který byl zničen zemětřesením v roce 1980, tu dnes stojí pustý a opuštěný, zdobí ho jen zákaz vstupu. Přesto má tohle místo své kouzlo, které by se snad dalo vyjádřit pomocí klišé svědek času. Krásnější než maják je ale vyhlídka na západní špici ostrova s jednou osamělou skálou v moři. Ostrov má tvar jehly a jeho západní špice je ostrá a padá prudce do tyrkysového moře 200 metrů pod námi. Na útesech se vznášejí racci a my vybalujeme svačinu, abychom si tu nádheru užily.

São Jorge Rosais

São Jorge a Ponta dos Rosais

„Chtěla bych tu být rackem“, pronáší po chvíli kamarádka.

São Jorge maják Rosais

São Jorge maják Rosais

Zpátky nás čeká stejná prašná cesta, rovná a dlouhá jak pondělí. Kolem projíždí auto s turisty a kousek před námi zastavuje. Přemýšlíme, jestli tohle auto, jehož jediná dvě přední sedadla jsou obsazená, opravdu čeká na nás. Je to tak. Pan řidič trpělivě vyčká, až dojdeme a ptá se, jestli nechceme svézt. Protože tuhle rovnou prašnou cestu už známe, rozhodně souhlasíme. Přidáváme se k paní, která sedí v nákladním prostoru malého pickupu. Vysvětluje nám, že tu mají na návštěvě známé z Kanady a ukazují jim ostrov. (Kanaďani jedou ve druhém autě). Vezeme se k odbočce na fajã João Dias.

Zapadlý kout ze všech koutů nejzapadlejší

Fajã (čteno fažá) jsou zvláštní útvary, které vznikly sesuvem půdy z vysokých útesů do moře. Půda tvořící výběžek do moře poskytuje prostor pro malá obydlí a políčka. Často sem nevede ani malá silnice, jen prašná strmá cesta. Fenomén fajã a život v odloučení je pro nás, lidi z města, fascinující. Bydlí tam děti? Jak chodí do školy? Mají tam elektřinu? Opravdu chodí dolů pěšky s nákupem? Tyhle a spousta další otázek nám vyvstávají na mysli, když hledíme dolů na malý vzdálený bod pod útesem s malinkatými domečky – fajã João Días.

São Jorge João Días

São Jorge – João Días

Od té doby pokládáme postupně všechny dotazy každému stopnutému řidiči a dozvídáme se, že v dnešní době je skutečných fažových usedlíků málo a děti na fajã obvykle nebydlí vůbec. Většina místních má na fažách (odpusťte mi tu češtinu) jen víkendové domky. Mnozí používají k dopravě nákladu i sebe čtyřkolky a elektřinu vyrábějí generátory. Voilá!

Fažá mají úrodnou půdu a proto tam lidé pěstují kukuřici, vinou révu a dokonce jsme zaslechly o jednom fažištovi, který pěstuje jahody a další „exotické“ ovoce. Prý si tím docela slušně vydělá.

Zpátky už jdeme pěšky a užíváme si krásného večera. Večer testujeme místní šnek bar Açor na Velašském náměstí. Dáváme si rýži s chapadýlky.

Velas v noci

Velas v noci

Foto: Poklidné městečko Velas po setmění.

Čtěte více ======>

Den devátý – sobota 30.6.

Urzelina a půlka kostela

São Jorge Urzelina

São Jorge Urzelina

Stejně jako na Piku, i tady čekáme na ideální počasí k výstupu na místní nejvyšší horu Esperança. Ale stejně jako na Piku, i tady se honí vždy po ránu mraky a my se rozhodujeme místo výšlapu vydat se na okružní jízdu kolem ostrova. Všichni, koho jsme stopli jedou právě a jen kousek do nejbližšího města a tak si prohlížíme všechny významnější destinace na ostrově.

První zastávkou je Urzelina. Kromě kempu s bazénem tu mají kostel zničený zemětřesením z roku 1808. Z kostela, který je přetnutý vejpůl, zbyla jen věž. Kostelní loď zmizela v propadlišti dějin.

Stopujeme německou rodinku se psem v jejich ohromném starobylém vanu a dozvídáme se, že na ostrově žijí už léta a mají tu penzion. Vezou nás do Manadas, tedy spíše na vyhlídku nad městem, kam poté pochodujeme po svých.

Foto: Zřícený kostel v Urzelině.

Manadas, celý kostel a paní Cecilka

Do Manadas míříme proto, že tady mají údajně nejkrásnější kostel na Azorách. V téhle barokní památce mají právě polední pauzu, ale my máme štěstí. Otevírá nám paní, která připravuje čerstvé květiny k příležitosti církevního svátku. Od své práce si na chvíli odskočí, provádí nás po kostele a vypráví legendu o svaté Barboře, patronce místa. Paní, kterou jsme pracovně přezdili na Cecilku (samozřejmě podle Slunce seno), se jmenuje Maria Adelaide. V místním kostele byla pokřtěná. Narodila se a celý život žije v Manadas.

Většina měst, podobně jako na Picu, je situována na pobřeží a tedy několik set výškových metrů pod úrovní hlavní silnice. Protože motto dne zní hlavně se neunavit, stopujeme jak se dá. Jediný kolemjedoucí na silnici z Manadas je sympatický Američan s krásnou prošedivělou bradkou. Přestože mluvíme všichni anglicky, moc si neporozumíme a už se vezeme zpět do Urzeliny, kudy jsme před pár hodinami vyjely. Cestou se dozvídáme, že cizinců tady žije opravdu spousta. Okouzlena místní krajinou přemýšlím nahlas, že je to asi kvůli té krásné přírodě. Nato pragmatický pan bradka odvětí, že je to spíš kvůli levnému živobytí a už nám ukazuje okýnkem, kde všude bydlí cizinci. Pche! Stejně si myslím, že tu jsou kvůli přírodě a tomu božskému klidu!

Paradoxy místních stopů

Ocitáme se opět před polovičním kostelem, od kterého jsme před třemi hodinami vyrazily. Pozitivní zprávou je, že z Urzeliny jezdí více aut než z Manadas. Pan Američan nás nechává na benzínce se slovy, že tady určitě někoho hned stopneme. Jenže my víme svoje.

Paradox azorského stopování číslo jedna: Na těch nejlepších místech ke stopování, jako jsou benzínky nebo parkoviště u přehledných cest, se stopuje nejhůř. Takhle když se popojde do nějaké úzké nepřehledné zatáčky, to je jiná. To hned někdo zastaví! Nedělám si legraci, naše zkušenosti hovořily samy za sebe.

Paradox azorského stopování číslo dvě: Stavějí vždy auta, která jsou nejplnější. A to se nám právě přihodilo hned v následujícím okamžiku. Typická zemědělská dodávka a v ní tři dědečkové. Na zadním sedadle sedí jeden dědeček a zbytek místa zabírá spousta věcí. Pán s nimi chvíli zápolí a snaží se je slisovat, abychom se k němu vešly. Po chvíli tuto snahu vzdává a místo toho se přes věci překulí tak, že na nás vystrčí pozadí. Za tento manévr sklidí veselé poznámky od ostatních dvou dědečků, kteří sedí pohodlně vepředu. Dobírat si ho nepřestávají po celou dobu krátké cesty. Místní lidé jsou zkrátka veselé kopy.

São Jorge Calheta

São Jorge Calheta

Calheta

Další štací je městečko Calheta, které nacházíme v sobotním odpoledni pusté a ospalé, doslova.

Sao Jorge - spící Calheta

Sao Jorge – spící Calheta

Kromě přístavu  a spícího pána jsme neobjevily nic výjimečného a spěcháme tedy dál. Stopujeme milou paní, která nás veze do Ribeira Seca, kde chceme navštívit sýrárnu. Naprosto nečekaně otevírají až navečer, za hodinu a půl. K dokončení naší okružní cesty nás čeká ještě 25 kilometrů na západní špičku ostrova Topo a zpět. Topo, to je konec světa.

Stoupáme si tedy na silnici a zvažujeme naše šance. Ani se nenadějeme a staví nám dědeček s babičkou jedoucí přímo do naší určené destinace. Odtud je to už jen kousek k majáku a východnímu cípu ostrova, který si chceme prohlídnout. Vyjdeme na vyhlídku, vytáhneme foťáky a… slyšíme jak kdosi jede od majáku směrem do civilizace. Mrkáme na sebe a hlavou nám probleskne myšlenka: teď nebo nikdy? Co když je to poslední dnešní auto? Vzdáváme se cesty dolů, maják si cvakneme seshora a skáčeme před auto. Staví nám opět místní zemědělec. Zdá se, že zemědělci jsou tu v přesile. Pán nás veze zkratkou do blízké vesnice. Ještě není vyhráno.

São Jorge Topo

São Jorge Topo

Foto: Maják na východním cípu ostrova – Topo.

Odtud za 2 minuty další stop – místní borci ve vytůněném růžovém fáru značky Fiat, na jehož zadním sedadle se veze děda v dětské sedačce, což všechny (včetně jeho samotného) pobaví, ale neodradí od ďábelské jízdy, naštěstí s minimem protijedoucích vozidel. Jízda se obešla bez újmy zúčastněných, jen s omrzlýma ušima od vytůněné klimatizace značky „otevřené okýnko“. Stavíme u sýrárny Ribeira Seca a ejhle je 18:30 a tedy otevřeno. Trhly jsme stopovací rekord, když jsme polovinu naší denní cesty urazily za dvě hodiny.

=> Prohlídku sýrárny jsem popsala ve výše zmíněném článku o Azorské kuchyni.

Závěr dne

S půlkilem vyzrálého sýra se ve svitu večerního slunce vracíme zpět, poslední a dvanáctý stop je sympatická mladá slečna, která si zajíždí několik kilometrů, aby nás dovezla až ke kempu.

Podtrženo sečteno: 100 kilometrů, 10 hodin, 12 stopů a k tomu pár kilometrů pěšky. Čínské nudle, racčí ukolébavka a jde se do hajan. Velmi vydařený výlet!

Čtěte dále ======>

Sdílíte s námi cestovatelskou vášeň? Klik na to!

Azorský deníček 3.díl – Bukolické Pico a expedice do nitra země

Třetí díl velkého cestopisu z Azorských ostrovů je stále ještě z ostrova Pico, jehož návštěvu už jsem načala ve 2.díle okružní cestou. Den šestý byl úplně v jiném duchu – expedice do vnitrozemí.

Den šestý – středa 27.6.

Neštěstí nebo štěstí?

Vstáváme, a jako už tradičně, Pico je zatažené a na Faialu je hezky. Ve snaze udržet paní turistickou informátorku v neustálé bdělosti se jdeme, jako již tradičně, zeptat na počasí. Paní pokrčí rameny a prohlásí, že nějaké mraky asi budou. Opět tedy odkládáme výstupu nahoru a místo toho plánujeme prohlédnout si vnitrozemí ostrova. Původně jsme si chtěly pronajmout auto, ale nakonec jsme se předešlý den tak namlsaly cestovatelského štěstíčka na stopy, že jsme se rozhodly zaškudlit. No…. a hezky jsme se prošly, 10 kilometrů a 800 metrů převýšení pro začátek. Zkrátka ráno jsme zamířily k jeskyni bratra Matyáše, no a odpoledne jsme tam byly jako na koni. Copak se stalo s naším stopařským štěstím?

Ne, neopustilo nás! Právě to, že jsme touto krajinou musely jít po svých nám umožnilo shlédnout ty nejmalebnější přírodní scenérie, jaké jsou tu k vidění. Turistické letáky popisující zdejší krajinu v superlativech ani trochu nepřehánějí. Stejně jako jejich pisatelé, tak jsem se ani já neubránila lehkému patosu: Ocitla jsem se v Ráji? Rozplývám se a přezdívám okolní kraj na bukolický. Slovo, které jsem použila asi poprvé v životě, se tady zdá naprosto přiléhavé. Znamená totiž idylický pastýřský kraj a podle mého vystihuje tuhle šťavnatou, barevnou a kýčovitou krajinu. (Pokud vůbec může být krajina kýčovitá).

Pico bukolická krajina

Pico bukolická krajina

Foto: Hle tedy ona bukolická krajina. Aneb jak jsme s kamarádkou svorně pronesly: Chtěla bych tu být krávou!

Pico značka pozor krávy

Kudy tudy?

 Dvě cesty se dělily,

já šel tou, kde jich šlo méně přede mnou.

A pak bylo všechno jiné.

Báseň Roberta Frosta Dvě cesty mi zněla hlavou celou dobu. Prašná cesta, na kterou jsme odbočily ze silnice (když nám došlo, že tudy tedy opravdu nic nepojede), se totiž několikrát dělila, značení veškeré žádné. Místo turistických značek tu ale bezvadně zafungovali místní zemědělci náhodně postávající na rozcestí. A pokud zrovna nikdo poblíž nestál, hodily jsme si Eurem. Vyšší moc, ta tu totiž funguje v každém směru perfektně (ostatně všechny cesty vedou vzhůru).

Krajina pod Pikem

Krajina pod Pikem

Foto: A ještě jednou bukolika

Jeden takový úspěšný Euro-hod nás vede k pomerančovému sadu, kde sklízíme pár šťavnatých zralých plodů, které později, po několika desítkách kilometrů v nohách přijdou vhod.

Zázraky pokračují aneb Tudy tady!

Po deseti kilometrech chůze jsme se opět napojily na asfaltku, ze které jsme odbočily. Bylo na ní pusto stejně jako po ránu. Když se nám zdálo, že jdeme už opravdu dlouho a že Furna de Frei Matias by měla být už na dohled došlo nám, že nebude asi nijak značená, stejně jako stezky k ní vedoucí. V kopcovité krajině plné pastvin jsme nemohly odhadnout, kde ona díra do země zeje. Ale kde se vzalo tu se vzalo, zjevilo se nám auto s místním panem zemědělcem, který nám ukázal, že stojíme asi 50 metrů od odbočky do jeskyně. Odkud se dědeček zrovna v téhle chvíli vzal, když až doposud nic nejelo?

Pico Furna de Frei Matias

Pico Furna de Frei Matias

Foto: Furna – díra v zemi. Podloží Pica je podkutáno podobnými lávovými krátery, tunely a jeskyněmi.

Prohlídka jeskyně, kterou nehyzdil stánek se suvenýry ani umělé osvětlení stála za to. Ze stropů visely kapradiny a kapala voda. Ticho, nikde nikdo. Tunel kterým kdysi poudila žhavá láva končí kdesi hluboko v útrobách země a nahání husí kůži. Strop téhle jeskyně se před dávnou dobou zřítil dovnitř i se stromy a vším porostem. Díky tomu do jeskyně vniká světlo a dno pod zříceným stropem pokrývá zeleň.

Furna de Frei Matias

Furna de Frei Matias

Foto: Světlo prosvítající dovnitř do jeskyně vykreslilo krásnou atmosféru.

Vyladěné ostrovy

Přesto, že je už skoro pět hodin, když vylézáme z jeskyně, rozhodujeme se neobědvat a raději si rovnou stoupnout na silnici. Odmítáme věřit tomu, že jsme odsouzeny k pochodu po 13 kilometrové nejdelší rovné silnici na Azorech. Bukolika skončila, a tak už k tomu není důvod, není-liž pravda? A navíc je už pět večer, tak to ať raději kouká něco jet! „Vaše přání je mi rozkazem,“ nese se nekonečnem Univerza.

Asi máme nějakého neviditelného Aladina, který se k nám přidal hádám někde na cestě mezi Faialem a Pikem. Za 5 minut máme stopa a míříme k Lagoa do Capitão, kráterovému jezeru s nádhernými výhledy. Děkujeme panu zemědělci vezoucímu traverzy. Konečně se můžeme v klidu naobědvat.

Poznámka ex post k Aladinovi: Nedávno jsem poslouchala přednášku Jaroslava Duška o jeho zážitcích z Peru. Popisoval podobné jevy na svých cestách a nazýval je krásně vyladěností a synchronicitou. Vím moc dobře, o čem mluvil.

Pico Lagoa do Capitão

Pico – Lagoa do Capitão

Foto: Kapitánovo jezero a starobylé cedry

Nad jezerem se vznáší hejna ptáků a my si sedáme na vyhlídku, kde hledíme na protější ostrov São Jorge. Kromě jezera zkoumáme i okolní kopce. Jsou tu desítky hor Řípů, ale krajina se podobá spíše než rodné hroudě kráteru Ngorongoro v Tanzánii, jen místo antilop se všude pasou krávy a tráva je možná zelenější. Z mraků vyčuhuje místo Kilimandžára sopka Pico a na obě strany ostrova je výhled na moře. Louky pokrývá vysoký vřes a staré chráněné cedry.

Pico vnitrozemí

Pico vnitrozemí

Foto: Krajina skoro jako na safari v Africe, tak mi připadalo vnitrozemí ostrova Pico.

Dolů ježibabinou stezkou

Bohužel, den se krátí a je tedy čas se vrátit. U jezera jsme si všimly turistické stezky vedoucí do São Roque a rozhodujeme se vydat se dolů opět po svých – opět 10 km a opět 800 výškových metrů.

Pohodlnou rurální cestu střídají pastviny a obří vřesový les. Ten se záhy mění v temnou ježibabinu stezku vedoucí hustým porostem z tenkých pokroucených stromů tvořících tunel. Podivnou stezku lemuje kamenná zídka a lávové balvany jsou poseté i po cestě dolů. Připadám si jak v Indonéské džungli. Zvláště proto, že všechny kameny jsou obrostlé zeleným mechem. Je nám záhadou, jak může být stezka hustě posetá kameny, když v okolním lese kameny nejsou. Jako by je tam nasázel někdo schválně. Klopýtáme dolů několik kilometrů až se konečně objeví průzor a s ním i vysvobození!

Pico stezka lesem

Pico – stezka lesem

Do cíle nám zbývá ještě pár kilometrů a posledních pár minut světla. Po setmění už spořádaní Azořané jen zřídka vyjíždějí z domu. Vbíháme tedy před jediné kolemjedoucí auto a to nám, „překvapivě“, staví. Pan řidič se spolujezdkyní sice jedou jen 7 kilometrů ze São Roque, zatímco nám zbývá ještě 21, ale i za to jsme rády. Jaké je naše překvapení, když nás nakonec vezou až k bráně našeho kempu. Pan řidič si zajel 14 kilometrů se slovy, že by nemohl klidně spát, kdyby nás nechal v tuhle hodinu stopovat. Jen pro vysvětlení – nebál se o naší bezpečnost, spíš o to, aby vůbec něco jelo!

Den sedmý – čtvrtek 28.6.

Pico zatažené, na Faialu hezky. Jdeme se do turistických informací zeptat na počasí. Po včerejším výkonu 25 km a s převýšením 800 metrů nicméně nemáme sílu a chuť na výstup na Pico. Proto část dne proflákáme a dáváme si snídani v cukrárně – kakalíčko a zákusky – ty v Portugalsku skutečně umějí!

Snídaně Azory

Snídaně Azory

Foto: V Portugalsku mají skvělé zákusky a taky kakalíčko! Velkou předností portugalských cukrovinek je jejich příznivá cena. Dortíky stály  každý 1 Euro a kakao 80 centů.

Sušenková láva

Pico Gruta das Torres

Pico Gruta das Torres

Večer máme v plánu odjet na São Jorge a na Pico se vrátit při zpáteční cestě (poté se vracíme až na Faial odkud máme odlet), takže se nechceme moc vzdalovat od kempu. Rozhodujeme se navštívit jen nedalekou Grutu das Torreslávový tunel. Postrádá to sice romantiku Furny de Frei Matias, ale zato dostáváme helmy a baterky a jdeme přímo do nitra tunelu. Prohlížíme si lávu typu pahoehoe a lávu aa, které se v portugalštině říká sušenková (biscoito) kvůli její podobnosti s tvrdými, křupavými a kostrbatými sušenkami údajně vyráběnými kdysi v minulosti.

Tma v Gruta das Torres

Tma v Gruta das Torres

Foto: Bohužel jsem sušenkovou lávu nemohla vyfotit, v jeskyni panovala absolutní tma. Jak je již tradicí při podobných prohlídkách, i my jsme museli na minutu zhasnout baterky a absolutní tmu zakusit. Alespoň jsem ji tak mohla poprvé vyfotografovat. Tohle je opravdu fotografie a nikoliv černě namalovaný obrázek. Během expozice jsem musela foťák resetovat, jinak by exponoval dodnes.

No a odpoledne nás už čeká jen balení, loučení s kempovým psíkem Ferdou a hurá na São Jorge. Trajekt sice jede až v 8 hodin večer, ale musíme mít čas na dostopování do přístavu.

Přemýšlíme, jestli se ještě nepůjdeme před odjezdem na něco zeptat paní do turistického infocentra. „Ještě jsme chtěly vědět, jak tady vyrábějí elektřinu,“ vzpomene si Alena. Tahle představa nás hodně pobaví, nicméně se rozhodujeme otázku raději položit nějakému řidiči, který nás příště sveze.

Mimozemští rackové

Trajekt odjíždí na čas. Stojí 10 Euro. Moře je rozbouřené. Kdyby jízda trvala ještě o něco déle, musela bych darovat moři svou večeři… Asi 3 metry od lodi vyskakuje delfín. Přemýšlím, proč mě pohled na tyhle elegantní tvory tak dojímá, což na chvíli odvádí moje myšlenky od houpajícího se žaludku.

Kolem deváté večer vplouváme do přístavu Velas. Jdu po paměti ke kempu, kde jsem stanovala před sedmi lety a jsem zvědavá, jestli se tam něco změnilo. Těžko říct… už si totiž nepamatuju, jak to tam tehdy vypadalo.

Kemp je, jako obvykle, prázdný a ještě levnější než ty předchozí – pouhé 3 Eura na osobu. Ale je čistý a s teplou vodou, ohromné umývárny máme jen pro sebe.

Noční kulisu tentokráte místo Ferdy obstarávají racci. Počítáme, kolik různých zvuků jsou schopni vyloudit a přemýšlíme, co si asi celou noc na svém hnízdišti, které mají hned za kempem sdělují. Chvílemi znějí jako mimozemšťani hrající na  exotický nástroj brumle.

Špunty do uší = nejlepší přítel cestovatele.

Nakonec se ale shodujeme s Alenou, že křik racků je poetický a dokresluje přírodní scenérii místa, ke kterému patří Atlantik, vysoké skalnaté útesy a travnaté kopce stejně jako k Praze Hradčany. No řekněte, komu by to vadilo?

Objevování ostrova São Jorge si nechám na příští díl, kde se taky dozvíte, proč se nám na právě na tomhle ostrově líbilo úplně nejvíc.

Pro kompletní informace o souostroví navštivte rubriku Azory a nezapomeňte nás sdílet na Facebooku.

Azorský deníček 2.díl – Okružní cesta ostrovem Pico

Azory Pico

V prvním díle Azorského deníčku jsem strávila první tři dny cesty na ostrově Faial. Vyhnalo nás špatné počasí a taky touha navštívit další ostrovy. Druhým v pořadí byl ostrov Pico, kterému dominuje dvoutisícový aktivní vulkán stejného jména. Jestli jsme ho zdolaly nebo ne a mnoho dalších daleko užitečnějších informací si přečtete na následujících řádcích.

Den čtvrtý – pondělí 25.6.

Prcháme z Faialu

Prší a my taky pršíme, teda prcháme z Faialu. Ve 13:15 nám jede trajekt na Pico. Za chvilku jsme na protějším ostrově. Vyčasilo se. Na Faialu taky!

Ubytováváme se v kempu v Madaleně, kde jsme jediní obyvatelé. My a malý pejsek, kterého jsme přezdili na Ferdu. Ferda je k sežrání.

Azory Ferda

Azory Ferda v kempu

Ferda pořád štěká. Štěká celou noc. Sežereme Ferdu.

Vinice s kulisou

Odpoledne na Picu objevujeme a obdivujeme malebnou krajinu vinic u pobřeží, která dokonce dosáhla na zápis do světlového dědictví UNESCO. V kraji, kde je země protkána lávovými proudy bývalo obtížné vypěstovat jakékoliv zemědělské plodiny. Lidé se však, tak jako jinde, přizpůsobili místním podmínkám a vytěžili z lávové půdy co se dalo. Do puklin v černém čediči nasypali hlínu, malá políčka obestavěli tmavými lávovými kameny, které udrží půdu prohřátou a dnes se tu rodí skvělé víno Terras de Lava (Země lávy).

Pico vinice

Pico vinice

Foto: Vinice a „Potěmkinův mlýn“ z roku 2004. Původní kostry mlýnů tu zůstaly a dnes se postupně některé z nich obnovují. Vypadají jako kulisy.

Dohadujeme se, kdy vyrazíme na výstup na místní majestátní sopku Pico – 2351 m. Vše záleží na počasí. Sopka zatím nevykoukla z mraků. Nezbývá než použít představivost a v pozadí na fotce si domyslet její vysoký pravidelný kužel.

Den pátý – úterý 26.6.

Cestou do Lajes

Vstáváme před osmou, má být hezky a my chceme vylézt na sopku. Prší. Zato na Faialu se nám vyčasilo. Tak to na výstup na Pico nevypadá. Rozhodujeme se tedy pro plán B – okružní cestu kolem ostrova.

Paní v infoturistické kanceláři je mírně řečeno nemožná. Ze sportu se jí chodíme ptát každý den alespoň na počasí. Jednu užitečnou věc ale přeci jen ví. V 10:00 jede autobus kolem ostrova. „Máte vy to ale štěstí, jede vám to za 4 minuty támhle odtamtud,“ praví a cpe nám do ruky jízdní řád. Tentokrát se nás zbavila snadno!

Nechaly jsme se dovézt do Lajes, (Lažiš) abychom vyzkoušely místní EmHáDé. Zájezdový autobus řídí pan řidič nováček, kterého zaučuje řidič staráček (tedy původní řidič). Lidé nastupují a zdraví se s původním řidičem jako by byli staří známí (pravděpodobně jimi jsou). Pan řidič nováček se zaučuje rychle, do debaty se zapojuje jak se sluší a patří. Celou cestu všichni vesele hlaholí. Libujeme se, jak je ten svět báječný a pestrý.

Lážo plážo v Lajes

Dojíždíme do Lajes a ejhle, kdo se na nás kouká – sopka Pico bez mraků a nádherné počasí No, pozdě bycha honiti. Na Azorách se počasí dokáže změnit během hodiny.

Pico přístav Lajes

Pico přístav Lajes

Lajes je bývalý velrybářský přístav, ostatně jako snad všechna městečka na ostrově. Všechna jsou totiž na pobřeží, vnitrozemí je panenské a kraluje mu sopka Pico. Rozhodujeme se, že když je tak krásně, nebudeme se zdržovat prohlídkou muzea a místo toho si dáváme zákusek na lavičce před muzeem s výhledem na krásný přístav s velrybářskými loděmi. A pak hurá dál. Pro příštích 5 kilometrů volíme chvíli pěší chůzi, až na vyhlídku Ponta do Arrife.

Pico vyhlídka

Pico vyhlídka

Foto: Vyhlídka směrem k západnímu cípu ostrova a opět se tu honí mraky.

Stopovací maraton

Příhodné parkoviště u vyhlídky nás vybízí ke stopování, ostatně pěší chůze po úzké silnici by nebyla nic moc. Stop se od teď stává tím hlavním dopravním prostředkem naší cesty. Nejen, že je zadarmo, ale navíc se při něm můžeme pobavit s domorodci o životě na Azorách a vůbec je to skvělý zážitek.

Azorské ostrovy (kromě São Miguelu) jsou obecně považovány za bezpečné a my jsme měly s jízdou stopem jen tu nejlepší zkušenost. Doufám, že ostrovy i nadlouho bezpečné zůstanou! Obecně se ale stopování nedoporučuje a ani já ho nemůžu doporučit hlavně na São Miguelu, ani kdekoli mimo Azory.

Muzeum velrybářství

Netrvá to ani pět minut a staví nám první auto. Pan řidič toho moc nenamluví, zato nás bere do městečka – jak jinak než velrybářského – Calheta de Nesquim. Je tu vylidněno, podezřívavě si nás prohlíží jenom pán zametající chodník u přístavu a jeden místní pes. My si zase prohlížíme místní velrybářské minimuzeum se třemi velrybářskými loděmi a stěnou vyzdobenou portréty velrybářů. Není tam nikdo, kdo by nám podal výklad, a tak si alespoň beru letáček a nechávám tam na talířku drobné jako bych šla na WC.

Pico Calheta de Nesquim

Pico Calheta de Nesquim

Slunce pálí, sháníme se po zmrzlině. Městečko má ale siestu a otevřená není ani jedna kavárna, ani bar, ani žádný stánek. Jen svatostánek.

Calheta de Nesquim

Calheta de Nesquim

Foto: Přístav Calheta a kostel

I sem jsme přišly pozdě…

Otevírací doba v Calhetě

Otevírací doba v Calhetě

Otevírací doba obchodu je ve všední den od 8:30 do 12:30, v sobotu pak od 9:00 do 13:00. Podepsáno samotnou paní prezidentkou radnice.

Cesta k majáku

Na cestě do Calhety jsme ztratily mnoho výškových metrů, které jsme potom musely vyšlapat zase nahoru. Ostrovy jsou hornaté, vládnou jim sopečné kopce a krátery a kromě pásu u pobřeží se krajina zdvihá několik set metrů nad moře.

Míříme k majáku na východní špici ostrova Ponta da Ilha u Piedade. Už se trochu připozdívá a my jsme teprve v polovině naší dnešní cesty. Přemýšlíme, zda se stihneme podívat až dolů k majáku, když v tom nám zastaví jeden místní zemědělec se senem na korbě. Jestli prý chceme vzít dolů. Dilema je vyřešeno, samozřejmě chceme.

Azory maják Piedade

Azory maják Ponta da Ilha

Máme trochu obavy, jestli pojede ještě někdo nahorů. Ale jsme přeci na Azorách! Dávám tomu 2, maximálně 3 minuty. Nahoru opravdu jede dodávka s nářadím (a řidičem) a bere nás do městečka Piedade. Je sedm večer a my si konečně dáváme vytouženou zmrzlinu a před místním kostelem taky oběd. Skutečně, první dnešní jídlo. Těžký (a krásný) je život dobrodruha!

Loď na suchu a místostarosta s rovnátky

Máme před sebou ještě pořád polovinu cesty – asi 50 km. Jdeme tedy opět na stopa. Naším dalším úlovkem je parta dělníků v dodávce, kteří poslouchají hity Whitney Houston. Co dodat? Přestože jedou až do Madaleny, chceme vyložit už v Santo Amaro, přeci jen, je teprve osm večer a stmívá se až téměř za dvě hodiny.

Pico Santo Amaro

Pico Santo Amaro

V Santo Amaro mají jednu zvláštnost – loď na trávě.

No, ale teď už musíme opravdu jet zpět. Jdeme tedy směr hlavní silnice, ale než k ní dojdeme, zastaví nám mladík s rovnátky a zazubí se. Jestli chceme svézt? Jasně! Po chvíli rozverného hovoru, neskromně přiznává, že je místním místostarostou. Po cestě trousí poznámky „Hm, tuhle díru na silnici musím dát hned spravit,“ nebo „tuhle cyklostezku jsme otevřeli před rokem.“ Ukazuje nám taky pár krásných míst, která bychom už jinak nestihly vidět.

Na závěr jsme se nechaly vysadit v São Roque, abychom si prohlédly krásný hostel v bývalém konventu. Do setmění zbývala asi půlhodina. Po cestě na silnici do Madaleny jsme ještě objevily zajímavý fenomén – pojízdný obchod v dodávce. Nakoupily jsme u paní prodavačky-šoférky večeři a posledním stopem alou rovnou do Madaleny, do našeho kempu.

Azory pojízdný obchod

Azory pojízdný obchod

Okružní cesta dlouhá 100 km nám trvala přesně 12 hodin a svezly jsme se 6 stopy. Navrch jsme ušly asi 15 kilometrů pěšky.

Na Picu ještě chvíli zůstáváme, ale protože je zážitků i fotek ještě fůra, díl 2. tady ukončím a zbytek cestopisu z Pica se dozvíte ve 3.díle.

Všechny důležité informace ohledně cestování na ostrovy se dozvíte v rubrice Azorské ostrovy.

Azorský deníček, 1.díl cestopisu – Ostrov Faial a zákeřný nimbostratus

Azory Faial

Vítejte u prvního cestopisu o Azorech, kterým se začíná sedmidílné putování po tomto malebném souostroví, respektive třech sousedících ostrovech Faial, Pico a São Jorge. Kromě spousty nepodstatných informací se tu dozvíte i mnohé praktické rady k cestování po Azorech.

Pokud byste ale hledali informace o ostratních ostrovech nebo přeci jen něco praktičtějšího, máme řešení:

A nyní tedy zpět k našemu cestopisu z Azor, k Azorskému deníčku. Azorskou cestu jsem podnikla 22.6. – 8.7.2012 spolu s mojí kamarádkou právničkou Alenou a Jurkem, naším (vypůjčeným) stanem. Na Azory jsem se vrátila po sedmi letech hlavně proto, abych si znovu vyfotila krásnou krajinu a viděla vše, co jsem posledně nestihla. Na následujících řádcích sepíšu všechno den po dni a nic vám nezatajím.

Den první – pátek 22.6.

Pavlač ve vzduchu

Odlet z Ruzyně v 19:30 hodin, na letišti balíme batohy do kokonů, aby se jim v Lisabonu hezky spalo. Přípoj na Azory máme totiž až v sobotu ráno. Cimrmanoložka Alena prohlašuje, že můj batoh vypadá jako profesor Beran z Dobytí severního pólu.

Let má, jako již tradičně, menší spoždění, což kvitujeme, neb nás čeká dlouhá noc na letišti.

Sotva jsme se dostali (mohla bych napsat i dostaly, ale v letadle holt byli i muži) do letové hladiny a nápis připoutejte se zhasnul, vydali se spolucestující Portugalci korzovat po letadle. V letounu to vypadalo za chvíli jako na pavlači. Alena, která po celou dobu pobytu trefně a vtipně glosovala veškeré dění podotkla: „To by se na severských letech stát nemohlo.“ Minulou dovolenou totiž strávila na Lofotech. V podstatě jsme si ale tuhle jižanskou atmosféru užívaly.

Zapadající slunce za okny letadla každou minutu barvilo oblohu do jiného odstínu a pod námi se rozkládaly širé pláně španělské.

Noc na letišti

Cestopis z Azor a první noc na letišti v Lisabonu

Cestopis z Azor a první noc na letišti v Lisabonu

Vylézáme z letadla do letištního rukávu lisabonského terminálu a začínáme systematicky prohledávat letiště s cílem najít nejlepší místo na přespání. Po tak náročné činnosti padne první tatranka a my se k půlnoci ukládáme na perfektní lavičky v tichém zákoutí, které rušila pouze zbytečně halasící televize, kterou Alena nakonec vytáhla ze zdi.

Pohodlně usazené jsme pár minut po půlnoci filosofovaly o tom, že v Praze je ještě včera, zatímco v Lisabonu už je dnes. Napsaly jsme tedy SMS ze země, kde dnes už je zítra do země, kde dnes je ještě včera … nebo tak nějak to bylo…a snažily se usnout. Z naší snahy nás vyrušila vrtačka, sbíječka, chyběla snad jen svářečka, pomocí kterých po celou noc montovali nějaký nový Duty free shop. Pěkné místo jsme si vybraly!

Tip: Věděli jste, že existuje stránka s informacemi o přespání na letištích? Pokud budete potřebovat, podívejte se sem: http://www.sleepinginairports.net/.

Den druhý – sobota 23.6.

Směr Faial

Nevyspalé jsme nasedly do letadla směr Horta ostrov Faial. Plánovaly jsme to alespoň na dvě hodinky zalomit, ale vyfasovaly jsme na sedadle za námi hlučnou rodinku. Jak se záhy ukázalo, její členové byli rovnoměrně rozprostřeni po celém letadle. Letuška jim sice navrhla, jestli se nechtějí přesadit, ale odmítli. Podle mínění Aleny to bylo proto, že by na sebe nemohli během cesty pořvávat.

Léto neléto

Na Faialu nás přivítalo počasí přímo apokalyptické. Podle místního infoturistického střediska tu prý léto ještě nezačalo, zato tu řádil zákeřný nimbostratus. Podle odborné literatury tahle oblačná záležitost má horizontální rozměry tisíce kilometrů a vertikální mohutnost až několik kilometrů a vypadávají z něho trvalé srážky. Ostrov Faial má na délku asi jen 20 km, takže žádná šance, že z toho ujedeme nebyla. Měly jsme ale přeci jen štěstí, protože zas tolik srážek z něj nevypadlo, ale zato neustále vypadával vichr a mlha.

Cestopis z Azory a Faialská apokalypsa

Cestopis z Azory a Faialská apokalypsa

Foto: Zvukovou kulisu k této scenérii si můžete poslechnout ve videu z Azor.

Prohlédněte si ======>

Rozhodly jsme se přesto nevzdat se plánu 14 dní stanovat a procestovat 3 ostrovy, proto jsme rovnou zamířily do kempu na Praia do Almoxarife (česky pláž chovatele dobytka). Všehovšudy tam byly asi 3 stany a kolem se skutečně pásly krávy. Sezóna se opravdu ještě na konci června nerozběhla.

Odpoledne jsem se vydaly na prohlídku města Horta a na nákup svačiny, snídaně a obědu a taky plynové bomby.

Horta je pěkné nevelké město, kterému vévodí přístav hostící jachty z celého světa. Jachtaři ze všech koutů  obeplouvající svět se všichni scházejí ve slavném Peter’s Café na nábřeží. Krom zajímavého přístavu se zdmi pomalovanými vzkazy od námořníků je v Hortě regionální muzeum, několik kostelů a parčík s černými labutěmi.

Po návratu do kempu jsme si k obědo-svačino-večeři chtěly uvařit čaj, ale rozdělat oheň v takovém vichru by nedokázali ani hoši od Bobří řeky. Nakonec jsme se musely s vařičem uklidit do jediného místa, kde nefoukalo – do koupelny.

Co jsme na Azorách jedly se můžete dočíst v článku Sopečná kuchyně Azorských ostrovů a jak jsme v igelitu navštívily sýrárnu.

Cestopis z Azor místní potraviny

Cestopis z Azor – místní potraviny

Foto: Náš Azorský nákup na stole v kempu skládající se téměř výlučně z místních potravin. Koneckonců musíme přispět k rozvoji místní ekonomiky. Nahoře vlevo od mléka najdete i místní bolo Levedo, který jsme překřtili na lembas bread (znalci Pána prstenů vědí).

Den třetí – neděle 24.6.

Výcvik parašutistů

Cestopis z Azor maják Capelinhos

Cestopis z Azor maják Capelinhos

Snídáme lembas bread, počasí je stejné jako včera – vichr, zataženo, občas mrholí. Ve výšce od 100 metrů nad mořem se stále válí nimbostratus. Rozhodly jsme se proto zdržovat se pouze v nižších polohách a proto jsme se vydaly na vulkán Capelinhos, což je vyvřelý a vychrlený kus pevniny u břehu ostrova Faial. Z dálky vypadá jako pouštní duna. Její stáří je pouhých 50 let.

Jdeme poprvé na stop. Stopování na Faialu zafungovalo celkem dobře. Na Capelinhos nás veze sympatický mořský biolog Pedro. Alena sice musí do kufru pickupu na matračku pro psy, ale zase si Pedro kvůli nám pár kilometrů zajíždí a veze nás až k velkolepé expozici o vulkánu Capelinhos.

Info: Hromadná doprava na Azorech funguje jen sporadicky, proto cestovatelům nezbývá než si pronajmout auto anebo stopovat.

Po prohlídce muzea (které tu mimochodem před sedmi lety ještě nebylo – je zajímavé pozorovat tyhle změny), se vydáváme na maják který byl zničený zemětřesením. To už je taková Azorská tradice. Snad na každém ostrově mají zničený alespoň jeden maják. Na Faialu mají dokonce dva.

Nahoře na majáku duje takový vichr, že si připadáme jako na výcviku parašutistů ve větrném tunelu.

Operace pouštní bouře

Samotný vulkán, zmíněnou pouštní dunu, je možné navštívit a obejít. Chvíli váháme, jestli se do výletu pustit, ale když padne pojmenování Operace pouštní bouře, už nejde jinak, než se vydat vstříc zážitkům. Musím říct, že to byla zajímavá procházka a dokonce při ní vzniklo i pár vydařených fotek – překvapivě…

Cestopis z Azor na Faialu v Capelinhos

Cestopis z Azor na Faialu v Capelinhos

Foto: vysoptěný kus země Capelinhos

Capelinhos lávová bomba

Capelinhos lávová bomba

Foto: Lávová bomba vysoptěná vulkánem. Velká je asi 40 cm.

Prohlédněte si ======>

Vulkán se probudil k životu 27.září 1957 v moři 1 km od břehu ostrova Faial. Soptění trvalo celých 13 měsíců až do října 1958. Spojené státy americké ve snaze pomoci otevřely své hranice a v důsledku toho odešlo z Azor 30 % tehdejší populace, 175 000 lidí.

Přeživší přicházíme zpět na parkoviště odkud právě odjíždějí poslední auta návštěvníků a posléze i zaměstnanců. Hlavně do zaměstnanců vkládáme naše poslední naděje… Naštěstí nám staví strážce majáku a my se tak můžeme vrátit na večeři do kempu.

Následuje obvyklá procedura – vařič odnést do koupelny, ohřát vodu na čaj a čínské nudle.

Debužírování na Azorské cestě a Vinho verde

Debužírování na Azorské cestě a Vinho verde

Foto: Kromě skromných nudlí jsme si ale dopřály taky portugalské vinho verde (zelené víno) – lehce přírodně šumivé mladé víno Casal Garcia.

Tip: Mimochodem, v Praze můžete Casal Garcia ochutnat v kavárně Oliveira, Mánesova 65.

V 2. díle cestopisu z Azor odcestujeme na Pico. Můžu slíbit, že počasí se vylepší a že druhý ostrov v pořadí procestujeme opravdu důkladně.

Sdílejte náš cestopis z Azor na Facebooku!

Sopečná kuchyně Azorských ostrovů a jak jsme v igelitu navštívily sýrárnu

Azory krávy

Už od dob Kryštofa Kolumba byly Azorské ostrovy důležitou zastávkou na transatlantických cestách. Jejich význam časem upadl a dnes žijí místní obyvatelé hlavně z chovu dobytka a rybolovu a tak si umíte představit, že kulinářskými zážitky se to tu jen hemží. A tak i přesto, že jsem měla nafasováno z domova (čínské nudle a tatranky), návštěvy restaurací a místních supermarketů jsem si nenechala ujít ani tentokrát. Jídlo a tradiční kuchyně neodmyslitelně patří ke každé cestě a výletu a je třeba všechno ochutnat i kdyby na chleba nebylo. Ochutnat a vyfotit místní jídlo je stejně nutné jako navštívit všechny pamětihodnosti.

=====> Informace o počasí, dopravě, ubytování apod. najdete zde: praktické informace o Azorech.

Piknik s vyhlídkou

Čerstvě ulovené ryby jsou nejlepší na grilu. Azořané to vědí, takže na každém rohu jsou volně k dispozici rošty a krby na grilování. Všude na ostrovech narazíte na parčíky a krásné upravené vyhlídky připravené na piknik. Výhled na moře a dobré jídlo…lidé si tu umějí užívat života! Krby s rošty na grilování jsou taky v každém kempu.

Pikniková vyhlídka - Azory

Foto: Takové kryté posezení s připravenými rošty na grilování nabízí mnoho míst kolem cest. Většina z nich je na pěkné vyhlídce s upraveným okolím. Toto je u města Povoação na São Miguelu.

Protože si neumím představit stopování s pytlem uhlí, došla jsem si na grilovanou tresku raději do restaurace a jak vypadala na talíři se můžete podívat v článku o zajímavostech portugalské kuchyně. Teď vám ukážu jinou specialitu z místních vod – rýži s chobotnicí.

Azory kuchyně

Foto: Rýže s chobotnicí chutnala výborně. Dostali jsme ji ve velkém hrnci pro dvě osoby za 20 Euro.

Ochutnávka minerálky

Jednou z nejaktivnějších a nejatraktivnějších oblastí Azor je Furnas na ostrově São Miguel. Najdete tam kolem dvou tuctů pramenů, každý s jiným chemickým složením a teplotou.

Furnas - minerálka

Foto: Výborná minerálka z Furnas. Nezapomeňte si vzít s sebou prázdnou lahev!

Furnas vypadá z dálky jako prazvláštní „kouřící pahorek“. Je plný bublajících jezírek – fumarol – tedy míst, kde se podzemní voda střetává s horkými plyny a dostává se prasklinami na povrch. V některých z nich voda vře tak mocně, že hlasitě hučí a tento pekelný výjev nahání až husí kůži. Z uctivé vzdálenosti je to ale nevšední podívaná a taky obří kuchyně!

São Miguel Furnas

V současné době využívají místní těchto vřídel k vaření kukuřice a také speciálního pokrmu – cozido das Furnas.

Jídlo vařené v zemi a továrna na mraky

Azory cozido

Do města Furnas si určitě udělejte výlet před obědem, abyste nepřišli o místní kulinářskou specialitucozido (kozídu), která je podávána ve zdejších restauracích. Je to v podstatě takový „eintopf“ s tou zvláštností, že je vařený v dírách v zemi, kde bublá sirná voda ohřátá geotermální energií.

Už v šest hodin ráno přijíždějí kuchaři, aby do připravených děr ponořili velké hrnce, ve kterých je navrstveno maso, klobásy, zelenina a brambory a ty se zde až do doby oběda samy dusí. Jídlo je sice ještě na stole v restauraci tak trochu cítit sírou, ale to mu dodává specifický charakter, jaký jinde sotva poznáte.

Tip: Když se vydáte kolem poledne k jezeru u Furnas – k fumarolám, zastihnete tam místní pomocníky, jak vyndavají obří hrnce s uvařeným cozido (vlevo). Tuto podívanou si nenechají ujít ani ostatní turisté, takže počítejte s plným parkovištěm a drobným vstupným do této lokality. (Za 50 centů se můžete podívat a za 10-14 Euro pak také najíst – doporučuje se rezervace v některé z restaurací. Nejvýhodnější cenu jsem našla za 19 Eur pro 2 osoby).

Geotermální energie je na São Miguelu využívána i jinak. Zajišťuje celou čtvrtinu potřebné energie pro ostrovany a elektrárna, která ji zpracovává vypadá z dálky jako továrna na mraky.

Čaj pěstovaný v Evropské unii

Dalším málo známým faktem je, že na Azorských ostrovech můžete ochutnat čaj z nejstarších evropských plantáží. Na malých políčkách tady totiž v příhodném klimatu prospívají čajové keříky. Bohužel se ale čajových lístků nesklidí dost na vývoz, takže se raději zásobte předem. Čaj je opravdu dobrý! Kromě ochutnávky čaje doporučuju zastavit i ve dvou továrničkách, Gorreana a Porto Formoso, kde vám ukáží, jak čaj zpracovávají. Ani kvůli tomu nemusíte jet do Číny nebo do Indie a procházkou po čajové plantáži můžete celý den příjemně zakončit.

…A hlavně krávy, krávy a krávy

Fenoménem Azorských ostrovů jsou místní krávy. Jejich černobílá srst tvoří strakaté puzzle snad na každém kopci všech devíti ostrovů. Krávy se zde chovají především na mléko a jsou jedním z hlavních tahounů místní ekonomiky. V tom jim pomáhají i turisti.
Na ostrově São Jorge jsou krávy vůči lidem v přesile – 8000 : 5000. Jejich mléko se zpracovává především na sýr.

Azory dojení krav

Foto: Dojení krav už dnes neprobíhá ručně, ale pomocí elektrické dojičky a generátoru. Krávy se dojení nemohly dočkat, protože je při něm čekala skvělá večeře.

Sýry, sýry, sýry

Azory návštěva sýrárny

Na ostrově São Jorge se vyrábí podle mého názoru nejlepší azorský sýr – Queijo de São Jorge. Velkovýrobny svážejí mléko z celého ostrova a my jsme využili možnosti jednu navštívit.

V sýrárně Ribeira Seca otevírali až v šest večer. Dorazily jsme právě včas. Omluvně se na nás koukli a řekli, že za prohlídku dáme celé 1 Euro a padesát centů, tolik totiž stojí mlékárenská souprava. Prohlídka byla sice krátká, ale za tu fotku v mlékárenském oblečku (a půlhodinový záchvat smíchu) to rozhodně stálo!

Foto: Na pitevně…

Na ostrově São Jorge jsou celkem tři mlékárny, které vykupují mléko od místních zemědělců. Vyrábějí výborný žluťoučký sýr, který nechávají zrát 3, 4, 7 či 12 měsíců. Ty nejzralejší lehce štípou na jazyku, prostě pravá delikatesa!

Na závěr prohlídky jsme si chtěli koupit kousek, ale opravdu jen kousek sýra na ochutnání. Paní sýrařka nám utla půl kila, ani nemrkla. Hádejte, co jsme měli několik následujících dní na snídani, svačinu i oběd?

Azory sýrárna

Foto: Každý sýr se musí ručně obrátit.

Malá venkovská euforie

Azory nabízejí mnohé zážitky. Ty gurmánské k nim, jak jsem vás snad přesvědčila, rozhodně patří. Ne, že by tu byly přímo michellinské restaurace, ale zakousnout se do půlkilového kusu prvotřídního sýra jako do chleba zatímco se procházíte mezi pastvinami s volně se pasoucími veselými krávami je taková malá venkovská euforie. (Mimochodem – zmíněných půl kila 7 měsíčního vyzrálého sýra stálo ve fabrice Ribeira Seca pouhé 3 Eura.)

  • O všech zážitcích se podrobněji dočtete taky ve velkém cestopise z Azor

Co si ještě přečíst?

O Azorech či Azorách píšu už po několikáté. Pokud vás tahle jedinečná a málo známá destinace zaujala, můžete si přečíst i další spoustu článků.

Čtěte dále o Azorách ======>

Čtěte dále o světové kuchyni ======>

Prohlédněte si ======>

No, a jako obvykle prosím, sdílejte na Facebooku a pokud ještě nemáte Fotokompas v přátelích, je nejvyšší čas 😉

Azory jsem naposledy navštívila v červenci roku 2017, takže informace jsou aktuální k tomuto datu.

Město pod vládou moře aneb Památky Lisabonu za 24 hodin

Ostravský Landek Park, fárání do dolu a turistika třetího tisíciletí

Předchozí

Videa z cest

Video z Azor

Nahoru ^

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD