Stejně jako na ostrově Pico jsme každý den pozorovaly počasí a toužily vylézt na sopku Pico, tak i tady na São Jorge toužíme vyjít na Pico da Esperança, nejvyšší vrchol ostrova s výškou 1053 metrů nad mořem. I přesto, že počasí není špatné a přes den bývá na většině území ostrova slunečno, vrcholek Pika vždy zakrývají mlhy a mraky. Neděle je ten den D, kdy má být ideální počasí. Budíme se ale do šedé oblohy…
Den desátý – neděle 1.7.
Vane od Faialu
Podle předpovědi má být právě tento den nejlepší počasí. Ráno vykouknu ze stanu. Obloha zatažená, úplně šedá. Nicméně vyrážíme, ať už to bude kamkoliv. Ptáme se ještě místního správce kempu na počasí. „Vane od Faialu, je hezky,“ tvrdí nekompromisně. „Ale je úplně zataženo,“ zoufale namítám. „To je oukej, dneska je hezky,“ nedá se. Nevím, jestli si z nás dělá srandu, nebo ví něco, co my ne. Zejména mne vytáčí ten přítomný čas ve větě. V živé paměti totiž ještě chovám vzpomínku na vichr a mlhu na Faialu (viz. 1.díl cestopisu).
Stopování v nedělním dopoledni
Nicméně nechceme dopadnout jako na ostrově Pico, kde jsme čekaly a čekaly na jasné počasí a výšlapu na sopku se zatím nedočkaly, takže vyrážíme s odhodlaností. V klidném nedělním dopoledni nikdo nejede a tak se šouráme po prudce stoupající silnici do Urzeliny. V největším kopci za zatáčkou (přirozeně!) nám staví dva Čínani. Považuju je zcela automaticky za turisty, ale chyba lávky. Jsou to místní podnikatelé. Na třech místech malého ostrova mají obchod s oblečením a práce jim jde hezky od ruky, brázdí ostrov sem tam a převážejí různé zboží dokonce i v neděli. Vyhodí nás u Urzeliny a my zahýbáme na ještě méně frekventovanou silnici spojující severní a jižní pobřeží.
Foto: Po cestě na Pico da Esperança jsme rozpoznali vesničku Manadas, kterou jsme navštívili předchozí den. Byla to ta s kostelem sv.Barbory a paní Cecilkou.
Pico da Esperança je součástí hornatého hřbetu táhnoucího se středem ostrova, který je špičatý horizontálně i vertikálně. Chceme se dostat co nejblíže k odbočce na Pico, abychom stihly během dne vše obejít a neunavily se na nudné silnici. V neděli to ale se stopy nevypadá moc valně. Pochodujeme už asi 20 minut po nezajímavé asfaltce, když v tom se k nám blíží klasický minináklaďáček, jakých jsme už stoply mnoho. I tenhle zastavuje. Nepřekvapí nás, že pan řidič je zemědělec.
Zemědělské okénko
Vyzvídáme od něj střípky ze života na São Jorge a sympatický pán nám ochotně odpovídá. Chová 145 krav, těch hnědých – na maso. Celkem je tu na celém ostrově přesila krav – asi 8000 na 5000 lidí. Stavíme na vyhlídce. Počasí pořád nic moc, plechová obloha. „Je hezky,“ tvrdí nám, jako by se se správcem kempu domluvili. Nad tím už kroutíme hlavou.
Sedáme zase do auta a vyzvídáme od něj dál. Říká, že by se chtěl živit prodejem bio masa, ale prý nejde v obchodech na ostrově na odbyt. Bodejť by jo. Každý se s každým zná, a tak si koupí raději od souseda. A tak to ostatně dělá i on. Dělí se o maso se sousedy a známými. Říká, že krávy chová na úpatí hor, kam míříme.
Foto: Vidět Pico da Esperança takto odkryté bez mraků není moc časté. Za zády nám vane vítr od Faialu, a tak za hodinku jsou i zbytky téhle šedé oblohy tatam.
Je to k nevíře! Veze nás skoro až pod samotné Pico da Esperança! Cestou míjíme turisty, kteří se k odbočce na Pico vezli pronajatým autem a teď půjdou tam a zase zpátky stejnou cestou. Trochu se stydíme, ale ušetřený čas a kilometry později kvalitně investujeme do zevlování na vrcholcích a obdivování nádherné krajiny.
Není kráva jako kráva
Cesta na Pico je jen mírně do kopce, je široká a pohodlná a výhledy zatím nejsou nijak zajímavé. Není tu totiž žádná divočina a skoro žádné lesy. Všude jsou naopak pastviny a místní zemědělci sem jezdí autem a vezou kravám vodu. V horkém létě sem prý musí za krávami jezdit denně. Denně je taky jezdí dojit, takže to je další důvod, proč sem musí být tak snadný přístup. Krávy se tu vždy přes léto pasou na společných pastvinách, které patří státu. V zimě je tu příliš nevlídno a tak se stěhují na „letní byt“ kamsi do nížiny.
„Jak si ale ty vaše krávy poznáte, mezi tolika ostatními?“ ptám se zvědavě. „To je snadné, támhleta je třeba moje,“ ukazuje na hnědou krávu ležící a spokojeně přežvykující trávu. Stavíme. „Teď už ale opravdu musíte pěšky,“ usmívá se a loučí se s námi. Děkujeme mu a velmi rády vyrážíme pěšky do kopců.
Je hezky, teď už opravdu
Foto: Nahoře na Pico da Esperança máme opravdu štěstí. Odkryl se i protější ostrov Pico se sopkou Pico. Přemýšlíme, že až budeme chtít na sopku lézt, bude nejlepší zatelefonovat sem na São Jorge a zeptat se na počasí nahoře.
Od Faialu se k nám blíží modrá obloha. Vítr opravdu odvává mraky. Je to TEN vítr od Faialu, přesně, jak trvdil pan správce. Asi je to kouzelník. Počítáme, že když nahoře vydržíme tak hodinku, zalije celý ostrov slunce a tak se taky stalo. Naše čekání se vyplatilo. Mraky jsou vysoko a to není tohle léto úplně obvyklé. Nejvyšší bod ve výšce 1053 metrů nad mořem je často zakrytý, jako tomu bylo před sedmi lety, kdy jsem tu byla poprvé.
Ach ta panoramata!
Z každé cesty si odvážím vždycky několik nejpodařenějších fotografických úlovků a ty z Pica da Esperança mezi ně stoprocentně patří. Asi dvě hodiny strávené nahoře považuju za jedny z nejkrásnějších okamžiků celé dovolené. Volný prostor všude kolem nás s výhledem na moře a 4 okolní ostrovy: Pico, Faial, Terceiru a Graciosu. Krásné počasí si v kráterových jezírkách užívají i kuňkající žáby. Sopka Pico je krásně viditelná v modrém oparu. Hustá tráva, která je tak vysoká a měkká, že se člověk do ní propadá. Na té by se spalo jak na podušce. Chce se nám křičet: „Chci tady být krávou! Chci tady být rackem! Chci tady být!“
Foto: Slunce spolu s mraky plasticky osvětluje krajinu.
Igráčkov
Obloha se pomalu opět zatahuje. Alespoň nemusíme tolik litovat, že už je čas jít dolů. Scházíme na druhou stranu ostrova směrem k Norte Grande, cestou před námi prchají desítky králíků. Každou chvíli opodál nějaký vyskočí z trávy. Jsou jich tu snad tisícovky. Po několika kilometrech pochodu a jednom kratičkém stopu dojdeme do Norte Grande. Poblíž téhle vesnice se totiž skrývá ještě jeden skvost – Fajã do Ouvidor.
Foto: Ouvidor a přístav, kam se lidi chodí koupat.
Je to jediná fajã lávového a nikoli sesuvného původu (natekla sem v době sopečného bujení). To by nebylo samo o sobě tak zajímavé, spíše se rozplýváme nad její malebností. Seshora z vyhlídky jí dávám přezdívku Igráčkov, protože celá scenérie vypadá jako z hračkářství. Chybí tam už jen malý vláček a mininádražíčko. No řekněte sami.
Foto: Ouvidor je vyhledávaný místními ke koupání nebo víkendovému lenošení.
Slunce ještě pálí, přesto že je už docela pozdě večer. Po celém dni jsme utrmácené a tak si sedám na schody kostela: „A teď už rozhodně neudělám ani krok.“ A jak jsem řekla, tak se stalo. Staví nám sympatická paní s rovnátky a doširoka se usmívá. Přestože jede pár kilometrů od Velas, veze nás až k samotné bráně kempu. Ani krok navíc… Zázračné Azory.
Hardcore folklór
Jedním z důvodů, proč jsme spěchaly do Velas byl hudební festival, který se tu pořádá každý rok první týden v červenci – Semana cultural. Právě dnes je jeho zahájení a takový kulturní zážitek si nemůžeme nechat ujít. Místní sice svorně tvrdí, že to nejlepší začíná až od čtvrtka, jenže my jsme turistky. Žádné popové ani rockové kapely nás nezajímají. Zato pořádný hardcore folklór je to pravé! Dvě skupiny lidových tanců ze São Jorge, a jedna hostující z ostrova Santa Maria předvádějí tradiční tance a písně. Lepší zakončení dne jsme si už nemohly ani přát.
Čtěte dále ======>
- Všechno o ostrovech najdete v rubrice Azory.
- Azorský deníček 6.díl – Fajã, fajã a fajã