«

»

Čvc 29

Azorský deníček 2.díl – Okružní cesta ostrovem Pico

V prvním díle Azorského deníčku jsem strávila první tři dny cesty na ostrově Faial. Vyhnalo nás špatné počasí a taky touha navštívit další ostrovy. Druhým v pořadí byl ostrov Pico, kterému dominuje dvoutisícový aktivní vulkán stejného jména. Jestli jsme ho zdolaly nebo ne a mnoho dalších daleko užitečnějších informací si přečtete na následujících řádcích.

Den čtvrtý – pondělí 25.6.

Prcháme z Faialu

Prší a my taky pršíme, teda prcháme z Faialu. Ve 13:15 nám jede trajekt na Pico. Za chvilku jsme na protějším ostrově. Vyčasilo se. Na Faialu taky!

Ubytováváme se v kempu v Madaleně, kde jsme jediní obyvatelé. My a malý pejsek, kterého jsme přezdili na Ferdu. Ferda je k sežrání.

Azory Ferda

Azory Ferda v kempu

Ferda pořád štěká. Štěká celou noc. Sežereme Ferdu.

Vinice s kulisou

Odpoledne na Picu objevujeme a obdivujeme malebnou krajinu vinic u pobřeží, která dokonce dosáhla na zápis do světlového dědictví UNESCO. V kraji, kde je země protkána lávovými proudy bývalo obtížné vypěstovat jakékoliv zemědělské plodiny. Lidé se však, tak jako jinde, přizpůsobili místním podmínkám a vytěžili z lávové půdy co se dalo. Do puklin v černém čediči nasypali hlínu, malá políčka obestavěli tmavými lávovými kameny, které udrží půdu prohřátou a dnes se tu rodí skvělé víno Terras de Lava (Země lávy).

Pico vinice

Pico vinice

Foto: Vinice a „Potěmkinův mlýn“ z roku 2004. Původní kostry mlýnů tu zůstaly a dnes se postupně některé z nich obnovují. Vypadají jako kulisy.

Dohadujeme se, kdy vyrazíme na výstup na místní majestátní sopku Pico – 2351 m. Vše záleží na počasí. Sopka zatím nevykoukla z mraků. Nezbývá než použít představivost a v pozadí na fotce si domyslet její vysoký pravidelný kužel.

Den pátý – úterý 26.6.

Cestou do Lajes

Vstáváme před osmou, má být hezky a my chceme vylézt na sopku. Prší. Zato na Faialu se nám vyčasilo. Tak to na výstup na Pico nevypadá. Rozhodujeme se tedy pro plán B – okružní cestu kolem ostrova.

Paní v infoturistické kanceláři je mírně řečeno nemožná. Ze sportu se jí chodíme ptát každý den alespoň na počasí. Jednu užitečnou věc ale přeci jen ví. V 10:00 jede autobus kolem ostrova. „Máte vy to ale štěstí, jede vám to za 4 minuty támhle odtamtud,“ praví a cpe nám do ruky jízdní řád. Tentokrát se nás zbavila snadno!

Nechaly jsme se dovézt do Lajes, (Lažiš) abychom vyzkoušely místní EmHáDé. Zájezdový autobus řídí pan řidič nováček, kterého zaučuje řidič staráček (tedy původní řidič). Lidé nastupují a zdraví se s původním řidičem jako by byli staří známí (pravděpodobně jimi jsou). Pan řidič nováček se zaučuje rychle, do debaty se zapojuje jak se sluší a patří. Celou cestu všichni vesele hlaholí. Libujeme se, jak je ten svět báječný a pestrý.

Lážo plážo v Lajes

Dojíždíme do Lajes a ejhle, kdo se na nás kouká – sopka Pico bez mraků a nádherné počasí No, pozdě bycha honiti. Na Azorách se počasí dokáže změnit během hodiny.

Pico přístav Lajes

Pico přístav Lajes

Lajes je bývalý velrybářský přístav, ostatně jako snad všechna městečka na ostrově. Všechna jsou totiž na pobřeží, vnitrozemí je panenské a kraluje mu sopka Pico. Rozhodujeme se, že když je tak krásně, nebudeme se zdržovat prohlídkou muzea a místo toho si dáváme zákusek na lavičce před muzeem s výhledem na krásný přístav s velrybářskými loděmi. A pak hurá dál. Pro příštích 5 kilometrů volíme chvíli pěší chůzi, až na vyhlídku Ponta do Arrife.

Pico vyhlídka

Pico vyhlídka

Foto: Vyhlídka směrem k západnímu cípu ostrova a opět se tu honí mraky.

Stopovací maraton

Příhodné parkoviště u vyhlídky nás vybízí ke stopování, ostatně pěší chůze po úzké silnici by nebyla nic moc. Stop se od teď stává tím hlavním dopravním prostředkem naší cesty. Nejen, že je zadarmo, ale navíc se při něm můžeme pobavit s domorodci o životě na Azorách a vůbec je to skvělý zážitek.

Azorské ostrovy (kromě São Miguelu) jsou obecně považovány za bezpečné a my jsme měly s jízdou stopem jen tu nejlepší zkušenost. Doufám, že ostrovy i nadlouho bezpečné zůstanou! Obecně se ale stopování nedoporučuje a ani já ho nemůžu doporučit hlavně na São Miguelu, ani kdekoli mimo Azory.

Muzeum velrybářství

Netrvá to ani pět minut a staví nám první auto. Pan řidič toho moc nenamluví, zato nás bere do městečka – jak jinak než velrybářského – Calheta de Nesquim. Je tu vylidněno, podezřívavě si nás prohlíží jenom pán zametající chodník u přístavu a jeden místní pes. My si zase prohlížíme místní velrybářské minimuzeum se třemi velrybářskými loděmi a stěnou vyzdobenou portréty velrybářů. Není tam nikdo, kdo by nám podal výklad, a tak si alespoň beru letáček a nechávám tam na talířku drobné jako bych šla na WC.

Pico Calheta de Nesquim

Pico Calheta de Nesquim

Slunce pálí, sháníme se po zmrzlině. Městečko má ale siestu a otevřená není ani jedna kavárna, ani bar, ani žádný stánek. Jen svatostánek.

Calheta de Nesquim

Calheta de Nesquim

Foto: Přístav Calheta a kostel

I sem jsme přišly pozdě…

Otevírací doba v Calhetě

Otevírací doba v Calhetě

Otevírací doba obchodu je ve všední den od 8:30 do 12:30, v sobotu pak od 9:00 do 13:00. Podepsáno samotnou paní prezidentkou radnice.

Cesta k majáku

Na cestě do Calhety jsme ztratily mnoho výškových metrů, které jsme potom musely vyšlapat zase nahoru. Ostrovy jsou hornaté, vládnou jim sopečné kopce a krátery a kromě pásu u pobřeží se krajina zdvihá několik set metrů nad moře.

Míříme k majáku na východní špici ostrova Ponta da Ilha u Piedade. Už se trochu připozdívá a my jsme teprve v polovině naší dnešní cesty. Přemýšlíme, zda se stihneme podívat až dolů k majáku, když v tom nám zastaví jeden místní zemědělec se senem na korbě. Jestli prý chceme vzít dolů. Dilema je vyřešeno, samozřejmě chceme.

Azory maják Piedade

Azory maják Ponta da Ilha

Máme trochu obavy, jestli pojede ještě někdo nahorů. Ale jsme přeci na Azorách! Dávám tomu 2, maximálně 3 minuty. Nahoru opravdu jede dodávka s nářadím (a řidičem) a bere nás do městečka Piedade. Je sedm večer a my si konečně dáváme vytouženou zmrzlinu a před místním kostelem taky oběd. Skutečně, první dnešní jídlo. Těžký (a krásný) je život dobrodruha!

Loď na suchu a místostarosta s rovnátky

Máme před sebou ještě pořád polovinu cesty – asi 50 km. Jdeme tedy opět na stopa. Naším dalším úlovkem je parta dělníků v dodávce, kteří poslouchají hity Whitney Houston. Co dodat? Přestože jedou až do Madaleny, chceme vyložit už v Santo Amaro, přeci jen, je teprve osm večer a stmívá se až téměř za dvě hodiny.

Pico Santo Amaro

Pico Santo Amaro

V Santo Amaro mají jednu zvláštnost – loď na trávě.

No, ale teď už musíme opravdu jet zpět. Jdeme tedy směr hlavní silnice, ale než k ní dojdeme, zastaví nám mladík s rovnátky a zazubí se. Jestli chceme svézt? Jasně! Po chvíli rozverného hovoru, neskromně přiznává, že je místním místostarostou. Po cestě trousí poznámky „Hm, tuhle díru na silnici musím dát hned spravit,“ nebo „tuhle cyklostezku jsme otevřeli před rokem.“ Ukazuje nám taky pár krásných míst, která bychom už jinak nestihly vidět.

Na závěr jsme se nechaly vysadit v São Roque, abychom si prohlédly krásný hostel v bývalém konventu. Do setmění zbývala asi půlhodina. Po cestě na silnici do Madaleny jsme ještě objevily zajímavý fenomén – pojízdný obchod v dodávce. Nakoupily jsme u paní prodavačky-šoférky večeři a posledním stopem alou rovnou do Madaleny, do našeho kempu.

Azory pojízdný obchod

Azory pojízdný obchod

Okružní cesta dlouhá 100 km nám trvala přesně 12 hodin a svezly jsme se 6 stopy. Navrch jsme ušly asi 15 kilometrů pěšky.

Na Picu ještě chvíli zůstáváme, ale protože je zážitků i fotek ještě fůra, díl 2. tady ukončím a zbytek cestopisu z Pica se dozvíte ve 3.díle.

Všechny důležité informace ohledně cestování na ostrovy se dozvíte v rubrice Azorské ostrovy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD