«

»

Srp 11

Azorský deníček 3.díl – Bukolické Pico a expedice do nitra země

Třetí díl velkého cestopisu z Azorských ostrovů je stále ještě z ostrova Pico, jehož návštěvu už jsem načala ve 2.díle okružní cestou. Den šestý byl úplně v jiném duchu – expedice do vnitrozemí.

Den šestý – středa 27.6.

Neštěstí nebo štěstí?

Vstáváme, a jako už tradičně, Pico je zatažené a na Faialu je hezky. Ve snaze udržet paní turistickou informátorku v neustálé bdělosti se jdeme, jako již tradičně, zeptat na počasí. Paní pokrčí rameny a prohlásí, že nějaké mraky asi budou. Opět tedy odkládáme výstupu nahoru a místo toho plánujeme prohlédnout si vnitrozemí ostrova. Původně jsme si chtěly pronajmout auto, ale nakonec jsme se předešlý den tak namlsaly cestovatelského štěstíčka na stopy, že jsme se rozhodly zaškudlit. No…. a hezky jsme se prošly, 10 kilometrů a 800 metrů převýšení pro začátek. Zkrátka ráno jsme zamířily k jeskyni bratra Matyáše, no a odpoledne jsme tam byly jako na koni. Copak se stalo s naším stopařským štěstím?

Ne, neopustilo nás! Právě to, že jsme touto krajinou musely jít po svých nám umožnilo shlédnout ty nejmalebnější přírodní scenérie, jaké jsou tu k vidění. Turistické letáky popisující zdejší krajinu v superlativech ani trochu nepřehánějí. Stejně jako jejich pisatelé, tak jsem se ani já neubránila lehkému patosu: Ocitla jsem se v Ráji? Rozplývám se a přezdívám okolní kraj na bukolický. Slovo, které jsem použila asi poprvé v životě, se tady zdá naprosto přiléhavé. Znamená totiž idylický pastýřský kraj a podle mého vystihuje tuhle šťavnatou, barevnou a kýčovitou krajinu. (Pokud vůbec může být krajina kýčovitá).

Pico bukolická krajina

Pico bukolická krajina

Foto: Hle tedy ona bukolická krajina. Aneb jak jsme s kamarádkou svorně pronesly: Chtěla bych tu být krávou!

Pico značka pozor krávy

Kudy tudy?

 Dvě cesty se dělily,

já šel tou, kde jich šlo méně přede mnou.

A pak bylo všechno jiné.

Báseň Roberta Frosta Dvě cesty mi zněla hlavou celou dobu. Prašná cesta, na kterou jsme odbočily ze silnice (když nám došlo, že tudy tedy opravdu nic nepojede), se totiž několikrát dělila, značení veškeré žádné. Místo turistických značek tu ale bezvadně zafungovali místní zemědělci náhodně postávající na rozcestí. A pokud zrovna nikdo poblíž nestál, hodily jsme si Eurem. Vyšší moc, ta tu totiž funguje v každém směru perfektně (ostatně všechny cesty vedou vzhůru).

Krajina pod Pikem

Krajina pod Pikem

Foto: A ještě jednou bukolika

Jeden takový úspěšný Euro-hod nás vede k pomerančovému sadu, kde sklízíme pár šťavnatých zralých plodů, které později, po několika desítkách kilometrů v nohách přijdou vhod.

Zázraky pokračují aneb Tudy tady!

Po deseti kilometrech chůze jsme se opět napojily na asfaltku, ze které jsme odbočily. Bylo na ní pusto stejně jako po ránu. Když se nám zdálo, že jdeme už opravdu dlouho a že Furna de Frei Matias by měla být už na dohled došlo nám, že nebude asi nijak značená, stejně jako stezky k ní vedoucí. V kopcovité krajině plné pastvin jsme nemohly odhadnout, kde ona díra do země zeje. Ale kde se vzalo tu se vzalo, zjevilo se nám auto s místním panem zemědělcem, který nám ukázal, že stojíme asi 50 metrů od odbočky do jeskyně. Odkud se dědeček zrovna v téhle chvíli vzal, když až doposud nic nejelo?

Pico Furna de Frei Matias

Pico Furna de Frei Matias

Foto: Furna – díra v zemi. Podloží Pica je podkutáno podobnými lávovými krátery, tunely a jeskyněmi.

Prohlídka jeskyně, kterou nehyzdil stánek se suvenýry ani umělé osvětlení stála za to. Ze stropů visely kapradiny a kapala voda. Ticho, nikde nikdo. Tunel kterým kdysi poudila žhavá láva končí kdesi hluboko v útrobách země a nahání husí kůži. Strop téhle jeskyně se před dávnou dobou zřítil dovnitř i se stromy a vším porostem. Díky tomu do jeskyně vniká světlo a dno pod zříceným stropem pokrývá zeleň.

Furna de Frei Matias

Furna de Frei Matias

Foto: Světlo prosvítající dovnitř do jeskyně vykreslilo krásnou atmosféru.

Vyladěné ostrovy

Přesto, že je už skoro pět hodin, když vylézáme z jeskyně, rozhodujeme se neobědvat a raději si rovnou stoupnout na silnici. Odmítáme věřit tomu, že jsme odsouzeny k pochodu po 13 kilometrové nejdelší rovné silnici na Azorech. Bukolika skončila, a tak už k tomu není důvod, není-liž pravda? A navíc je už pět večer, tak to ať raději kouká něco jet! „Vaše přání je mi rozkazem,“ nese se nekonečnem Univerza.

Asi máme nějakého neviditelného Aladina, který se k nám přidal hádám někde na cestě mezi Faialem a Pikem. Za 5 minut máme stopa a míříme k Lagoa do Capitão, kráterovému jezeru s nádhernými výhledy. Děkujeme panu zemědělci vezoucímu traverzy. Konečně se můžeme v klidu naobědvat.

Poznámka ex post k Aladinovi: Nedávno jsem poslouchala přednášku Jaroslava Duška o jeho zážitcích z Peru. Popisoval podobné jevy na svých cestách a nazýval je krásně vyladěností a synchronicitou. Vím moc dobře, o čem mluvil.

Pico Lagoa do Capitão

Pico – Lagoa do Capitão

Foto: Kapitánovo jezero a starobylé cedry

Nad jezerem se vznáší hejna ptáků a my si sedáme na vyhlídku, kde hledíme na protější ostrov São Jorge. Kromě jezera zkoumáme i okolní kopce. Jsou tu desítky hor Řípů, ale krajina se podobá spíše než rodné hroudě kráteru Ngorongoro v Tanzánii, jen místo antilop se všude pasou krávy a tráva je možná zelenější. Z mraků vyčuhuje místo Kilimandžára sopka Pico a na obě strany ostrova je výhled na moře. Louky pokrývá vysoký vřes a staré chráněné cedry.

Pico vnitrozemí

Pico vnitrozemí

Foto: Krajina skoro jako na safari v Africe, tak mi připadalo vnitrozemí ostrova Pico.

Dolů ježibabinou stezkou

Bohužel, den se krátí a je tedy čas se vrátit. U jezera jsme si všimly turistické stezky vedoucí do São Roque a rozhodujeme se vydat se dolů opět po svých – opět 10 km a opět 800 výškových metrů.

Pohodlnou rurální cestu střídají pastviny a obří vřesový les. Ten se záhy mění v temnou ježibabinu stezku vedoucí hustým porostem z tenkých pokroucených stromů tvořících tunel. Podivnou stezku lemuje kamenná zídka a lávové balvany jsou poseté i po cestě dolů. Připadám si jak v Indonéské džungli. Zvláště proto, že všechny kameny jsou obrostlé zeleným mechem. Je nám záhadou, jak může být stezka hustě posetá kameny, když v okolním lese kameny nejsou. Jako by je tam nasázel někdo schválně. Klopýtáme dolů několik kilometrů až se konečně objeví průzor a s ním i vysvobození!

Pico stezka lesem

Pico – stezka lesem

Do cíle nám zbývá ještě pár kilometrů a posledních pár minut světla. Po setmění už spořádaní Azořané jen zřídka vyjíždějí z domu. Vbíháme tedy před jediné kolemjedoucí auto a to nám, „překvapivě“, staví. Pan řidič se spolujezdkyní sice jedou jen 7 kilometrů ze São Roque, zatímco nám zbývá ještě 21, ale i za to jsme rády. Jaké je naše překvapení, když nás nakonec vezou až k bráně našeho kempu. Pan řidič si zajel 14 kilometrů se slovy, že by nemohl klidně spát, kdyby nás nechal v tuhle hodinu stopovat. Jen pro vysvětlení – nebál se o naší bezpečnost, spíš o to, aby vůbec něco jelo!

Den sedmý – čtvrtek 28.6.

Pico zatažené, na Faialu hezky. Jdeme se do turistických informací zeptat na počasí. Po včerejším výkonu 25 km a s převýšením 800 metrů nicméně nemáme sílu a chuť na výstup na Pico. Proto část dne proflákáme a dáváme si snídani v cukrárně – kakalíčko a zákusky – ty v Portugalsku skutečně umějí!

Snídaně Azory

Snídaně Azory

Foto: V Portugalsku mají skvělé zákusky a taky kakalíčko! Velkou předností portugalských cukrovinek je jejich příznivá cena. Dortíky stály  každý 1 Euro a kakao 80 centů.

Sušenková láva

Pico Gruta das Torres

Pico Gruta das Torres

Večer máme v plánu odjet na São Jorge a na Pico se vrátit při zpáteční cestě (poté se vracíme až na Faial odkud máme odlet), takže se nechceme moc vzdalovat od kempu. Rozhodujeme se navštívit jen nedalekou Grutu das Torreslávový tunel. Postrádá to sice romantiku Furny de Frei Matias, ale zato dostáváme helmy a baterky a jdeme přímo do nitra tunelu. Prohlížíme si lávu typu pahoehoe a lávu aa, které se v portugalštině říká sušenková (biscoito) kvůli její podobnosti s tvrdými, křupavými a kostrbatými sušenkami údajně vyráběnými kdysi v minulosti.

Tma v Gruta das Torres

Tma v Gruta das Torres

Foto: Bohužel jsem sušenkovou lávu nemohla vyfotit, v jeskyni panovala absolutní tma. Jak je již tradicí při podobných prohlídkách, i my jsme museli na minutu zhasnout baterky a absolutní tmu zakusit. Alespoň jsem ji tak mohla poprvé vyfotografovat. Tohle je opravdu fotografie a nikoliv černě namalovaný obrázek. Během expozice jsem musela foťák resetovat, jinak by exponoval dodnes.

No a odpoledne nás už čeká jen balení, loučení s kempovým psíkem Ferdou a hurá na São Jorge. Trajekt sice jede až v 8 hodin večer, ale musíme mít čas na dostopování do přístavu.

Přemýšlíme, jestli se ještě nepůjdeme před odjezdem na něco zeptat paní do turistického infocentra. „Ještě jsme chtěly vědět, jak tady vyrábějí elektřinu,“ vzpomene si Alena. Tahle představa nás hodně pobaví, nicméně se rozhodujeme otázku raději položit nějakému řidiči, který nás příště sveze.

Mimozemští rackové

Trajekt odjíždí na čas. Stojí 10 Euro. Moře je rozbouřené. Kdyby jízda trvala ještě o něco déle, musela bych darovat moři svou večeři… Asi 3 metry od lodi vyskakuje delfín. Přemýšlím, proč mě pohled na tyhle elegantní tvory tak dojímá, což na chvíli odvádí moje myšlenky od houpajícího se žaludku.

Kolem deváté večer vplouváme do přístavu Velas. Jdu po paměti ke kempu, kde jsem stanovala před sedmi lety a jsem zvědavá, jestli se tam něco změnilo. Těžko říct… už si totiž nepamatuju, jak to tam tehdy vypadalo.

Kemp je, jako obvykle, prázdný a ještě levnější než ty předchozí – pouhé 3 Eura na osobu. Ale je čistý a s teplou vodou, ohromné umývárny máme jen pro sebe.

Noční kulisu tentokráte místo Ferdy obstarávají racci. Počítáme, kolik různých zvuků jsou schopni vyloudit a přemýšlíme, co si asi celou noc na svém hnízdišti, které mají hned za kempem sdělují. Chvílemi znějí jako mimozemšťani hrající na  exotický nástroj brumle.

Špunty do uší = nejlepší přítel cestovatele.

Nakonec se ale shodujeme s Alenou, že křik racků je poetický a dokresluje přírodní scenérii místa, ke kterému patří Atlantik, vysoké skalnaté útesy a travnaté kopce stejně jako k Praze Hradčany. No řekněte, komu by to vadilo?

Objevování ostrova São Jorge si nechám na příští díl, kde se taky dozvíte, proč se nám na právě na tomhle ostrově líbilo úplně nejvíc.

Pro kompletní informace o souostroví navštivte rubriku Azory a nezapomeňte nás sdílet na Facebooku.

3 comments

  1. Alena

    Krása, to jsem ráda, že jsem jela, skoro si závidim, že jsem tam byla :)). A ještě tam byl přece ten parádní výhled, kde jsme „obědvaly“ po té, co jsem u jezera čvachtla botou do bláta a pak mlha jak se valila jako zástupy duchů přes tu dlouhatááánskou úplně rovnou silnici, co vedla jakoby od nikud nikam, když jsem se vracely z náhorní plošiny na stezku do Sao Roque – bylo to takové mystické. Stihly jsme toho teda za den dost …a byla to paráda.

    1. LenkaS

      Máš pravdu, je toho spousta, co se tam nevešlo. To by byl celý román. Díky alespoň za poznámky pod čarou!

  2. Tomas

    Tak už vím kam na dovolenou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD